Josef Pilsudski

Josef Pilsudski

We are searching data for your request:

Forums and discussions:
Manuals and reference books:
Data from registers:
Wait the end of the search in all databases.
Upon completion, a link will appear to access the found materials.

Jozef Pilsudski was born in Zulowa, Russia, in 1867. While studying in the University of Kharkov he became a socialist and joined the People's Will organization. He was arrested in 1887 and sent to Siberia.

On his release in 1892 he founded the Polish Socialist Party (PPS) and edited the underground and left-wing newspaper, Robotnik where he promoted socialism and Polish nationalism. The paper was suppressed in 1900 and Pilsudski was once again arrested.

Pilsudski escaped and formed a PPS Military Unit that carried out bank raids and killed members of the Tsarist police. On 26th September, 1908, his gang stole 200,000 rubles from a mail train in Bezdany. Pilsudski used this money to build up a new revolutionary army.

Roman Dmowski, the main leader of the Polish nationalist movement, believed the best way to achieve a unified and independent Poland, was to support the Triple Entente against the Triple Alliance. Pilsudski disagreed and saw Russia as the main enemy. Pilsudski began building a private army that he hoped would enable Poland to fight for its independence from Russia. In 1914 Pilsudski and his 10,000 men fought with the Austrians against the Russian Army but after the Russian Revolution his loyalty was questioned and he was arrested and imprisoned in July 1917.

On his release in 1918 Pilsudski became provisional head of state and leader of all Polish troops. Pilsudski represented Poland at the Versailles Treaty and his army successfully defended Poland against the Red Army (1919-20).

During the Russian Civil War Pilsudki's army made considerable gains and the Soviet-Polish Treaty of Riga (1921) left Poland in control of substantial areas of Lithuania, Belorussia and the Ukraine. Pilsudski remained in charge of the army until 1923. After three years retirement, Pilsudski staged a military coup in May 1926. For the next nine years Pilsudski was the virtual dictator of Poland.

Jozef Pilsudski died in 1935.

PILSUDSKI, JÓZEF (1867–1935)

Józef Klemens Pilsudski was born in historical Lithuania, in the Russian Empire, to a Polish noble family. He attended Russian high school in Vilnius, taking part in conspiratorial reading circles that transmitted Polish ideas such as Romanticism and positivism. In the Polish context, the former meant an attachment to the old, easterly, noble Poland before its partition in the eighteenth century as well as a belief in the special mission of individuals in the salvation of Poland and of Poland to the future of Europe. Positivism emphasized the importance of legal work to create a literate and active society. Pilsudski later spoke of a "Romanticism of plans" combined with a "positivism of means." The circles also transmitted new political ideas—socialism and nationalism—from Europe and Russia. Pilsudski, like others of his generation, tried to find some way to reconcile these two versions of mass politics.

In 1887 Pilsudski played a limited and unknowing role in a plot to assassinate Tsar Alexander III and was sentenced to five years of exile in Siberia. There he met Russian and Polish revolutionaries and intellectuals, including exiles of 1863. Upon his return to Vilnius, Pilsudski returned to illegal political work. In 1893 he joined the new Polish Socialist Party, which promulgated both socialism and national independence. He quickly became one of its leaders and published its organ, Robotnik (The worker). Arrested in 1900, Pilsudski escaped Russian prison by feigning madness. He settled in Kraków, Austrian Galicia, in 1902. In 1904, after the outbreak of the Russo-Japanese war, he traveled to Tokyo to negotiate with the Japanese. During the Revolution of 1905 Pilsudski wished to prepare a Polish uprising, while comrades expected the revolution itself to liberate their country.

After 1905 Pilsudski built a Polish paramilitary in anticipation of the next European war. When World War I came in 1914, his Union of Riflemen formed the core of Polish legions incorporated by the army of Austria-Hungary. Pilsudski resigned from Austrian collaboration in 1916, then joined a German-sponsored national council. After refusing to swear loyalty to the Central Powers, he was imprisoned by the Germans in 1917. The defeat of Austria and Germany liberated Pilsudski, and the Entente victory opened the way to Polish independence. Pilsudski assumed the role of head of state and commander in chief, defining Poland's frontiers in a series of wars, including the Polish-Bolshevik War. He led the counterattack that defeated the Red Army in August 1920. He held power through 1922, when he resigned after judging that the powers of the president were too limited. He was also disappointed by the popularity of his rivals, the National Democrats.

Pilsudski's "retirement" was active, involving much speaking and writing, including a history of the Polish-Bolshevik War. He maintained influence within the foreign and defense ministries. Pilsudski returned to power by military coup in 1926. He complained of the corruption of parliamentarians but had no clear alternative to parliamentary democracy. In 1928 he created a "non-party bloc" to control parliament and in 1930 arrested leading opposition politicians. After serving as prime minister in 1926–1927, he contented himself with the positions of minister of war and general inspector of the armed forces. He governed by way of trusted men in important positions, concerned with restraining the National Democrats on the right as well as the communists and other radicals on the left. In this his regime succeeded, although at the cost of corrupting democracy. In foreign affairs Pilsudski steered a middle course between the Soviet Union and Nazi Germany, signing nonaggression pacts with each.

Pilsudski's governments announced a policy of toleration to national minorities, more than a third of the population. Jews were granted equal civil rights. Ukrainians, the largest national minority, were offered concessions in Volhynia. In Galicia, Pilsudski answered terrorism by Ukrainian nationalists with pacification. Belarusian organizations connected to the Far Left were banned. On the national question, his regime left a mixed record but no taint of chauvinism. Pilsudski died in 1935, leaving behind an authoritarian constitution designed for him personally. The collective dictatorship that followed embraced Polish nationalism. It was discredited by the defeat of 1939. The communists who ruled postwar Poland portrayed Pilsudski as a fascist. Two of his ideas informed elements of the Polish opposition to communism: that in domestic affairs loyalty to the state is a higher value than feeling for the nation and that in foreign affairs the just treatment of the peoples between Poland and Russia was the key to security.

Józef° Pilsudski

PILSUDSKI, JÓZEF° (1867�), Polish statesman, first marshal of Poland. In the early years of his political life, Pilsudski came into contact with Jews, especially Jewish workers, and the PPS (Polish Socialist Party) founded by him even published a periodical in Yiddish, Der Arbeter, between 1898 and 1905. However, he was sharply critical of the ʫund , accusing it of Ȭommercial and religious Jewish separation," of favoring Russification, and of opposing the Polish independence movement. Since he was fiercely anti-Russian, he dissociated himself from the pro-Russian antisemite Roman ʭmowski . When Pilsudski, supported by the left, seized power in 1926, the Jews hoped for improved conditions, and indeed the prime minister, K. Bartel, proposed the abolition of several cultural, religious, and economic restrictions on the life of the Jews. However, these proposals came to nothing on the contrary, by a law of Oct. 4, 1927 the government interfered in internal Jewish affairs and curtailed the autonomy of the Jewish communities. As a result of the pressure of the ND ( ʮndecja ), in 1931 further restrictions were placed on Jewish economic and social life. Now opposed to the left, Pilsudski formed a front with the land owners and did nothing to curb the antisemitic right wing. In 1934 the Pilsudski government signed a pact with Hitler's Germany, with tragic results for the Jewish community in subsequent years.


P. Szwarc, Józef Pilsudski (Yid., 1936) S. Segal, The New Poland and the Jews (1938), index R.L. Bruell, Poland: Keyto Europe (1939), 297�, 301 Y. Gruenbaum, in: EG, 1 (1953), 100� Wielka Encyklopedia Powszechna, 8 (1966), 669� J. Rothschild, Pilsudski's Coup dɾtat (1966). ADD. BIBLIOGRAPHY: C. Kozlowski, Zarys Dziejow Polskiego Ruchu Robotniczego do 1948 roku (1980), index A. Ajnenkiel, Od "Rzadow Ludowych" do przewrotu majowego 1918� (1964), index idem, Polska po prrzewrocie majowym (1980), index A. Micewski, W cieniu Marszalka Pilsudskiego (1969), index.

Sources: Encyclopaedia Judaica. © 2008 The Gale Group. All Rights Reserved.

Download our mobile app for on-the-go access to the Jewish Virtual Library


Before World War I, Jozef Pilsudski ran an underground paramilitary organization opposing Russian rule in Poland. When war broke out, he led volunteer Polish Legions to fight with Austria against Russia. The Poles performed well at Kostiuchnowka in July 1916, but cooperation with the Austrians broke down. Pilsudski was arrested and his Legions disbanded.

Fragile independence

Pilsudski became head of state of an independent Poland after World War I. He then fought a series of wars to establish Poland's borders, the most important against Bolshevik Russia. In April 1920, he invaded Ukraine. The Bolsheviks counterattacked, driving the Poles back to Warsaw. Pilsudski executed an inspired counter-blow, cutting across the Bolshevik lines of communication with a thrust from the south. Some Russian forces were destroyed, the rest withdrew. Pilsudsi resigned as head of state in 1922, but returned to power four years later in a military coup. He remained the effective dictator of Poland until he died.


Józef Piłsudski z rodu Piłsudských se narodil 5. prosince 1867 na panském sídle Zułów (rus. Зулов) poblíž vesnice Zułowo (lit. Zalavas rus. Залавас) ve Vilenské gubernii Ruského impéria, do rodiny s vlasteneckými tradicemi. [1] Otec, Józef Wincenty (1833–1902), byl v době lednového povstání v roce 1863 okresním komisařem Národní vlády v Kovenské gubernii, matka, Maria z Billewiczů (1842–1884), pocházela ze známého šlechtického rodu Mogiła. Rodiče se vzali těsně před povstáním.

Po porážce povstání, prchajíce před ruským pronásledováním, Józef Wincenty Piłsudski utekl ze Žmudi do Litvy, kde několikrát změnil místo pobytu. Teprve na podzim nebo v zimě roku 1863 se novomanželé usadili ve věnném Zułówu.

Józef Wincenty Piłsudski měl kladný vztah k industrializaci. Podstoupil majetky ženy (Adamowo, Suginty, Tenenie, Zułów, celkem asi 12 000 ha) důkladné modernizaci a přivedl odborníky, a to i ze zahraničí. Na břehu Mery postavil velký třípatrový mlýn, velký lihovar, výrobnu kvasnic, cihelnu a výrobnu terpentýnu. Nechal postavit i nové panské sídlo.

V Zułówu se 5. prosince 1867 narodil Józef Klemens Piłsudski. Byl čtvrtým dítětem v řadě – v roce 1867 se narodila Helena, v roce 1865 Zofia a v roce 1866 Bronisław. Po Józefovi, kterému se v rodině říkalo Ziuk (obdoba českého Pepy), se narodili ještě Adam, Kazimierz, Maria, Jan, Ludwika, Kacper a dvojčata Piotr a Teodora (zemřela ve věku 1,5 roku).

Józef byl pokřtěn 15. prosince 1867 v římskokatolickém kostele knězem Tomaszem Wolińským. Jeho kmotrem byl Józef Marcinkowski a kmotrou Konstancja Rogalska.

Maria Piłsudska vychovávala své děti v hluboce vlasteneckém duchu a dbala i na jejich vzdělání. Děti učili na sídlo přivedení učitelé. Jazyky učily dvě chůvy, Němka a Francouzka.

Neúspěšná investiční aktivita otce vedla ke zkáze jemu svěřených majetků. Rodinné problémy prohloubil požár, po kterém se v roce 1874 Piłsudští přestěhovali do Vilna (pol. Wilno rus. Вильна lit. Vilnius), kde žili v tvrdých hmotných podmínkách.

Zde se v roce 1877 Józef spolu s bratrem Bronisławem zapsal na studia na I. Vilenském gymnáziu, nacházejícím se v budově bývalé univerzity. Na gymnáziu byli bratři spolu s dalšími studenty podrobeni intenzivní rusifikaci. V roce 1882 oba bratři (spolu s dalšími kamarády) založili samovzdělávací kroužek Spójnia (čes. Pouto), zabývající se získáváním polských knížek z Varšavy.

Studium v Charkově Editovat

V září roku 1884 zemřela po léta těžce nemocná Maria Piłsudska. O rok později Józef odmaturoval (nejlepší hodnocení z historie – dvojka a geografie – jednička, nejhorší z jazyků s výjimkou francouzštiny). Na podzim započal studium medicíny na Charkovské univerzitě. Tam začal s podzemní činností ve studentských organizacích bojujících za nezávislost, kde narazil mj. na široké kruhy lidí spojených s ruskou revoluční organizací Svoboda lidu (rus. Народная воля pol. Wola Ludu) jejíchž několika setkání se zúčastnil. Ve dnech 2. a 3. března 1886 se zúčastnil studentské demonstrace při příležitosti 25. výročí zrušení nevolnictví, poté byl společně s více než 150 dalšími zadržen carskou policií. Po dokončení prvního ročníku se pokusil na jaře 1886 přestoupit na univerzitu v Dorpatu (rus. Дерпт), kam ho ale odmítli přijmout z důvodu jeho předchozí opoziční činnosti.

Zatčení a exil Editovat

Dne 22. března 1887 byl Józef Piłsudski zatčen pro podezření z účasti na spiknutí proti carovi, jehož původci byli členové Teroristické frakce Svobody lidu (pol. Frakcja Terrorystyczna Narodnej Woli). Piłsudski nevědomky pomohl atentátníkům, mj. tím, že dělal průvodce Vilnem jednomu z nich, snažícímu se získat jed potřebný k zabití cara. Naopak Bronisław se do celé věci zapojil mnohem více. Ačkoliv bylo s Józefem nakonec zacházeno jako se svědkem v procese spiklenců, byl stejně 1. května 1887 odsouzen do vyhnanství v hloubi Ruska na dobu pěti let.

Na začátku října roku 1887 dorazil Piłsudski spolu s dalšími odsouzenými do Irkutska, kde měl čekat na převoz do cílového místa výkonu trestu – do Kyrenska. Dne 1. listopadu v irkutském vězení vypukla vězeňská vzpoura, na které se Piłsudski přímo nepodílel, ale byl brutálně zbit vojáky. Přišel o dva přední zuby a byl za údajný podíl na vzpouře odsouzen na dalších šest měsíců vězení.

Do Kyrenska Piłsudski dorazil 23. prosince 1887 a zůstal tam až do července roku 1890. Setkal se tam s jinými odsouzenými Poláky, bývalými lednovými povstalci. Přebýval v domě socialisty Stanisława Landyho, kde se seznámil s Leonardou Lewandowskou (švagrovou Landyho), svou první láskou. Na počátku srpna roku 1890 byl Piłsudski přesunut do nevelké vsi Tunka (rus. Тунка). Zde byly životní podmínky snesitelnější než v Irkutsku.

Do Vilna se Piłsudski vrátil 1. července 1892. Tam vstoupil do socialistického hnutí, kde byl ze začátku vilenským zpravodajem podzemního časopisu Przedświt (čes. Úsvit), psal pod pseudonymem Rom. Od února roku 1893 se jako součást PPS podílel také na práci tzv. Litevské sekce PPS, sdružující krom něho i další aktivisty z Vilna. V této době udržoval kontakty s členy Zahraničního svazu polských socialistů (pol. Związek Zagraniczny Socjalistów Polskich).

V květnu roku 1893 vydal jménem PPS prohlášení, směřované na soudruhy socialisty-Židy v polských provinciích, v němž obvinil Židy ze zavedení ruštiny v Litvě jakožto kulturního nástroje, což vzbudilo nechuť polského i litevského proletariátu, který žádal o přerušení rusifikace země.

V roce 1894 byl zvolen zástupcem Litevské sekce v nově vzniklém Ústředním výboru dělníků PPS (pol. Centralny Komitet Robotniczy PPSCKR PPS) a stal se šéfredaktorem Robotnika (čes. Dělník). Při práci na těchto novinách a také na jednáních Ústředního výkonného výboru (pol. Centralny Komitet WykonawczyCKW) se seznámil s budoucím prezidentem druhé republiky, Stanisławem Wojciechowským. Vzhledem k zatčením a cestám aktivistů, byl Piłsudski v této době jediným členem CKW vykonávajícím svou funkci bez přerušení. V rámci strany se zabýval především prací na vydávání novin, ale také zabezpečováním finančních prostředků na další činnost, což souviselo s množstvím cest.

Od května do srpna roku 1896 přebýval Piłsudski v Londýně, jako představitel CKR PPS na IV. kongresu II. internacionály (kromě něj v zastoupení Polska pod záborem zasedali také Ignacy Daszyński, Ignacy Mościcki, Bolesław Jędrzejowski a Aleksander Dębski). Spolu s nimi naplánoval hlasovat za podporu boje za nezávislost Poláků ze strany delegátů. Rozhodnutí podpořili mj. Karl Liebknecht a Karl Kautsky, ale Rosa Luxemburgová byla proti. Nakonec byl text dokumentu pozměněn na méně rozhodný, což vyvolalo odpor Piłsudského.

Vydavatelská činnost a sňatek Editovat

Po návratu do země se zaměřil na vydavatelskou práci. Mj. v roce 1898 vydal stranou ukradenou tajnou brožuru, jejímž autorem byl varšavský generální guvernér Alexandr Imeretinskij. Piłsudski ji sám přeložil a přidal do ní komentáře. Byl to značný úspěch, vzhledem k tomu, že brožura obsahovala popis metod používaných ruskou tajnou službou. Tato akce PPS byla jedním z hlavních důvodů odvolání Imeretinského carem.

V roce 1899 se Piłsudski oženil s Marií Juszkiewiczowou (rozenou Koplewskou), aktivistkou PPS, nazývanou členy strany Piękna Pani (čes. Krásná paní). Juszkiewiczowá patřila k evangelicko-augsburské církvi, pročež změnil Piłsudski vyznání, aby si ji mohl vzít. Konvertoval k luteránství 24. května v Lomži a svatba se konala 15. července 1899 v kostele ve vsi Paproć Duża.

Další zatčení a útěk Editovat

Novomanželský pár se přestěhoval do Lodže (pol. Łódż), kde v ulici Wschodnia 19/4 vedl Piłsudski, vydávající se za právníka, v prvním patře tajnou tiskárnu Robotnika. Na začátku roku 1900 se zintenzivnilo zatýkání a prohlídky v domovech osob podezřelých z podzemní činnosti. V noci z 21. na 22. února 1900, po odhalení vydavatelství, byl Piłsudski opět zatčen. Předběžné šetření bylo provedeno v Lodži, ale 17. dubna byl uvězněn v cele č. 39, v X. pavilonu varšavské Citadely. Tam čekal na soudní proces, ve kterém byl obviněn nejen z distribuce nelegálního tisku a literatury, ale také z podílu na vraždě dvou špionů. Ve vězení začal simulovat duševní onemocnění. Posudek o duševní poruše, projevující se mj. odporem k lidem oblečených v uniformách, mu vystavil ředitel varšavské nemocnice pro duševně choré Ivan Sabašnikov, kterému Piłsudski učaroval dlouhou rozmluvou o kráse Sibiře (ředitel byl původem Burjat). Poté byl převezen k dalšímu vyšetření do sankt-petěrburské nemocnice sv. Mikuláše, odkud se mu – s pomocí polského lékaře-aktivisty PPS Władysława Mazurkiewicze – podařilo 14. května 1901 utéct (útěk zorganizoval Aleksandr Sulkiewicz). Tím si vysloužil uznání soudruhů z PPS. V roce 1902 byl zvolen do rozšířeného CKR.

Po krátkém pobytě v Londýně se Piłsudski vrátil do země, ale našel stranické struktury slabé a kasu prázdnou. V krátkém čase začal s rozhodnými kroky s cílem napravit situaci a zradikalizovat aktivity organizace. Od roku 1902 se začal vydávat nový časopis Walka (čes. Boj).

Výprava do Japonska Editovat

V únoru roku 1904, pod vlivem vývoje situace na Dálném východě, začal Piłsudski uvažovat o zorganizování tajných bojových jednotek.

V průběhu rusko-japonské války (1904–1905), toužíce využít potíží carského režimu, navázali aktivisté PPS neoficiální kontakty s představiteli jiných uskupení bojujících za nezávislost, mj. s Národní demokracií (pol. Narodowa Demokracja). V rozhovorech s Romanem Dmowským působili jako prostředníci Zygmunt Balicki a Stanisław Grabski. Socialisté prosazovali vytvoření polských legií v Japonsku, složených z Poláků dezertujících z ruské armády. Aktivisté národního hnutí se k tomu však stavěli velmi skepticky. PPS se pokoušela navázat kontakty s japonským velvyslanectvím v Londýně a Paříži, navrhujíce dodat jim zpravodajské informace výměnou za podporu v otázce polské nezávislosti na budoucí mírové konferenci. To se však nepodařilo a PPS se rozhodla vyslat do Tokia Piłsudského a Tytuse Filipowicze.

Přes Londýn, New York, San Francisco, Vancouver a Honolulu dosáhli vyslanci PPS Tokia, hlavního města Japonského císařství. Navštívili tam mj. generální štáb, kde japonské vládě předložili návrh na stálé dotování bojové organizace při PPS, dodávky zbraní, vynesení polské otázky na světlo mezinárodní scény a vytvoření polské legie na území Japonska. Japonskou vládu reprezentoval generál Acuši Murata (jap. 村田惇), který okamžitě odmítl myšlenku vytvoření polských vojenských jednotek. Z pohledu Japonců nebyl postoj Poláků jednotný, neboť v té samé době byl v Tokiu Roman Dmowski, který vyobrazil PPS jako okrajovou skupinu, zabývající se pouze situací polských zajatců z ruské armády držených v japonských táborech. Dmowski a Piłsudski se dokonce setkali, ale obsah jejich rozhovoru je neznámý. Poté předložil vůdce Národní demokracie japonskému ministerstvu zahraničních věcí memorandum, ve kterém odrazoval od zapojení se do vojenské spolupráce s Poláky. Dmowski usiloval o provádění „rozumné smířlivé“ politiky. Z tohoto důvodu Japonci odmítli návrh smlouvy s PPS a poskytli jim jen jednorázovou dotaci 20 tisíc liber.

Po návratu do země prosazoval Piłsudski na konferenci CKR v Krakově započetí radikálních politických a bojových akcí. Naplánoval přípravu a vzplanutí povstání. Výsledkem této aktivity byla demonstrace 13. listopadu 1901 na varšavském náměstí Grzybowského (pol. Plac Grzybowski), která se zvrhla v pouliční nepokoje.

Po vypuknutí ruské buržoazní revoluce (1905–1907) vytvořil Piłsudski Konspiračně-bojovou organizaci (pol. Organizacja Spiskowo-Bojowa), a poté Bojovou organizaci PPS, k boji s okupanty a ochraně mnohých tehdy demonstrujících pracujících. V krátké době vzrostl počet bojovníků na dva tisíce. Prováděli atentáty na carské úředníky, útoky na gubernské pokladny a vlaky přepravující peníze. K nejslavnějším akcím Bojové organizace PPS patří: osvobození deseti k smrti odsouzených vězňů z Pawiaku, tzv. krvavá středa (zkoordinované atentáty na carské úředníky v 19 městech Polského království) a akce u Rogówu (přepadení vlaku), provedená Józefem „Montwiłłem“ Mireckým. Propaganda Národní demokracie očernila aktivity PPS a označila je za obyčejné bandity.

PPS – Revoluční frakce Editovat

V listopadu roku 1906 došlo ve Vídni k rozkolu v PPS. Piłsudski stanul v čele PPS – Revoluční frakce (Frakcja Rewolucyjna – FR), do které přešla většina členů Bojové organizace PPS a tzv. staří. Brzy se PPS-FR začala potýkat s finančními problémy, jejichž východiskem se stalo vyvlastňování.

Dne 26. března 1908 provedla Bojová organizace PPS úspěšnou akci u Bezdonysu (pol. Bezdany lit. Bezdonys rus. Бездонис) – útok na poštovní vůz vlaku projíždějícího přes stanici v Bezdonysu, vzdálenou 25 km od Vilna. Útočníci ukořistili přes 200 tisíc rublů. Peníze posloužily ke splacení dluhů organizace a k podpoře vězňů a jejich rodin.

Více méně v této době se Piłsudski, prožívající již další čas hlubokou manželskou krizi, seznámil s Aleksandrou Szczerbińskou. Z jejich neformálního vztahu se narodily dvě dcery – Wanda v roce 1918 a Jadwiga v roce 1920. Neformální status vztahu trval až do roku 1921, kdy 17. srpna zemřela jeho první manželka Maria, což Piłsudskému umožnilo se 25. října 1921 znovu oženit.

Svaz aktivního boje Editovat

V posledních červnových dnech roku 1908 vznikl ve Lvově z Piłsudského iniciativy podzemní Svaz aktivního boje (pol. Związek Walki CzynnejZWC), vedený Kazimierzem Sosnkowským – v té době instruktorem Bojové organizace PPS. ZWC byl spojen s PPS-FR, ale snažil se přesahovat stranické rozdělení – připojily se k němu jiné, převážně nevelké, organizace bojující za nezávislost, proto se v jeho řadách nacházel mj. Władysław Sikorski. Předpisy ZWC byly zbaveny stranické rétoriky – v pojetí Piłsudkého měl Svaz být jádrem budoucí polské armády. V srpnu roku 1909 byl Piłsudski opět mezi zvolenými na sjezdu CKR PPS ve Vídni, čímž se stal osobou, jejíž vliv byl na činnost strany rozhodující. Piłsudski byl v té době hlavním tvůrcem protiruské orientace, plánujíce s pomocí Rakouska-Uherska získat pro Polsko nezávislost (své postuláty shrnul v Praktických úkolech revoluce v ruském záboru – pol. Zadania praktyczne rewolucji w zaborze rosyjskim), na rozdíl od Národní demokracie, která chtěla nejprve sjednotit polské země ze všech záborů pod vládu cara, a poté se snažit o osamostatnění. V průběhu času vázal ZWC své aktivity na takové organizace jako Střelecký svaz (pol. Związek Strzelecki) ve Lvově, Tovaryšstvo „Střelec” (pol. Towarzystwo „Strzelec”) v Krakově a Polské střelecké družiny (pol. Polskie Drużyny Strzeleckie).

V roce 1912 byl Piłsudski zvolen velitelem Hlavního střeleckého svazu (pol. Glówny Związek Strzelecki) a přijal pseudonym Mieczysław. Velitelem jeho štábu se stal Kazimierz Sosnkowski.

V období předcházejícím vypuknutí první světové války se Piłsudski podílel na organizaci různých polovojenských skupin v Haliči. Na sjezdu stoupenců aktivního boje 25. srpna 1912 v Zakopaném byl iniciátorem vytvoření Polské státní vojenské pokladny (pol. Polski Skarb Wojskowy). Dne 1. prosince 1912 tváří v tvář vypuknuvší první balkánské války jmenoval Dočasný výbor konfederovaných stran bojujících za nezávislost (pol. Komisja Tymczasowa Skonfederowanych Stronnictw NiepodległościowychKTSSN) Piłsudského vrchním velitelem ozbrojených sil. V roce 1913 zorganizoval v Stróżi poblíž Limanowé kurz důstojnické školy Střeleckého svazu. Zde působil jako jeden z lektorů, publikoval též později pod pseudonymem Z. Mieczysławski Vojenskou geografii Polského království (pol. Geografie militarna Królestwa Polskiego), ve které analyzoval rozmístění ruských vojsk v polských zemích v perspektivě možných vojenských aktivit.

Na začátku roku 1914 přebýval Piłsudski ve Švýcarsku, Francii a Belgii, kde navštěvoval v exilu vytvořené střelecké jednotky. Měl zde též sérii přednášek na téma lednového povstání (v té době vyšla v Poznani jeho práce pod názvem 22. ledna 1863 – pol. 22 stycznia 1863) a problémů při utváření polských ozbrojených sil. Také měl tehdy předpovědět průběh nadcházející války.

Polské legie Editovat

Dne 28. července 1914 vypukla rakousko-srbská válka, která dala začátek první světové válce. Již následujícího dne vydal Piłsudski první mobilizační rozkazy. [2] Dne 31. července Marian Januszajtis-Żegota konečně podřídil Polské střelecké družiny ve Lvově jeho velení. Pod záštitou Rakouska vznikla 3. srpna na krakovských Błoniach ze „Střelce”, „Sokola” (pol. Sokół) a Bartoszowých družin (pol. Drużyny Bartoszowe) 1. kádrová rota (pol. I Kompania Kadrowa). Ta sestávala ze 144 vojáků vedených Tadeuszem Kasprzyckým. Piłsudski ji považoval za kovárnu kádrů pro budoucí polské vojsko. Rota vyrazila 6. srpna směrem na Miechów, vyvracejíc po cestě v Michałowicích ruské hraniční sloupy.

Dne 12. srpna 1914, po vkročení legií do Kongresového Polska, vydal Piłsudski prohlášení, ve kterém se prohlásil velitelem polských vojsk, podléhajících ve Varšavě vzniklé Národní vládě. Šlo o čistě diverzní akci, mající za cíl podnítit povstání v ruském záboru (ve skutečnosti výše jmenovaná vláda nikdy nevznikla). Piłsudského jednotky ale nebyly nijak nadšeně přivítány – byly vnímány jako skupina nezodpovědných lidí, rebelů a uzurpátorů.

Onoho dne také došlo k vážné krizi – zklamané rakouské orgány zažádaly Piłsudského o rozpuštění střeleckých jednotek nebo jejich začlenění do pravidelných jednotek do 48 hodin. Sám Piłsudski tvrdil, že si prostřelí mozek, pokud toto nařízení vstoupí v platnost. Existují spekulace, že se 13. srpna v domě Felikse Przypkowského v Jędrzejowě neúspěšně pokusil o sebevraždu, o čemž by mohla svědčit díra po kulce v šatníku v jeho pracovně. Avšak z dalších nálezů vyplynulo, že se jednalo o nehodu při čištění zbraně.

V Kielcích obyvatelstvo v panice před přicházejícími legionáři zavíralo dveře a okna. V takové situaci jmenovali prorakousky orientovaní politici (haličští národní demokraté a konzervativci) na 16. srpna 1914 v Krakově Nejvyšší národní výbor (pol. Naczelny Komitet NarodowyNKN), kterému od té chvíle měly podléhat polské jednotky. Navíc, velmi nespokojené s akcemi Piłsudkého bylo rakouské vojenské velení. Bylo mu hrozeno odvoláním a začleněním Poláků do císařsko-královské armády. V této situaci zahájil jednání s členy Nejvyššího národního výboru – došlo k uzavření dohody, ve které Piłsudski rezignoval na ideu jmenování Národní vlády výměnou za ponechání velení nad již existujícími střeleckými družinami v jeho rukách. Bylo stanoveno, že svrchovanost nad v budoucnu vznikajícími polskými legiemi bude mít Výbor, který byl místní parlamentní reprezentací. Bylo stanoveno vytvoření dvou legií – v západní a východní Haliči, do kterých budou z císařsko-královské armády převeleni Poláci v hodnostech plukovníků a generálů.

Vzhledem k rozpuštění východní legie se Piłsudski nepodřídil doporučení NKN neverbovat do západní legie obyvatele Polského království. Dne 5. září 1914 vytvořil v Kielcích Polskou národní organizaci (pol. Polska Organizacja Narodowa), podporovanou německými vojenskými úřady. Nicméně, vzhledem k neúspěchům německých vojsk při pokusu o dobytí Varšavy, byl v listopadu roku 1914 Piłsudski donucen podřídit Polskou národní organizaci NKN.

Zároveň v říjnu roku 1914 inicioval Piłsudski povstání Polské vojenské organizace (pol. Polska Organizacja Wojskowa – POW), tajného sdružení aktivního ve všech záborech, jehož se stal hlavním velitelem.

Po rozbití armády rakouského generála Dankla Ruskem byl Piłsudkému přikázán návrat do Haliče s 1. kádrovou rotou. Brzy však znovu vstoupil na půdu Kongresovky, prováděje rozhodné útočné operace proti ruským vojskům, na rozdíl od rakouské armády, chovající se velmi konzervativně. V době rozvinutí ofenzívy carských vojsk se Piłsudski rozhodl vykonat ústupový manévr, bez ohledu na rozkazy rakouského velení, přejíce si dosáhnout Krakova. Pod Ulinou Małou vykonaly Piłsudského jednotky riskantní manévr, prolomily obklíčení ruskými vojsky a později, 11. listopadu, dosáhly Krakova. O čtyři dny později byl Piłsudski jmenován brigadýrem a 22. června vyznamenán rakousko-uherským Řádem železné koruny (něm. Österreichisch-Kaiserlicher Orden der Eisernen Krone).

Dne 6. srpna 1915, na první výročí vypuknutí války, napsal do rozkazu vojákům:

Rok tomu, co jsem s malou hrstkou lidí, špatně vyzbrojených a špatně vybavených, začal válku. Celý svět tehdy povstal do boje. Nechtěl jsem dovolit, aby v době, kdy se na živém těle naší Otčiny meči vyrábějí nové hranice států a národů, samotní Poláci při tom chyběli. Nechtěl jsem dopustit, aby na váhách osudu, vážících nad naši hlavami, na vahách, na které bylo meči házeno, chybělo polské šavle! Uběhl rok. Stal se z nás ten typ vojáka, kterého doposud Polsko neznalo. Ani odvaha, ani vojenské cetky nejsou našimi nejdůležitějšími rysy, nýbrž ten zvláštní klid a rovnováha v práci bez ohledu na nepřízeň osudu, která nás potkává… I teď, po roce války, stejně jako na začátku, jsme pouze vojenským předvojem Polska, a také jeho předvojem morálním, se schopností zariskovat vše, když je riziko nezbytné.
— Aleksandra Piłsudska, Wspomnienia (čes. Vzpomínky), str. 175

V druhé polovině srpna roku 1915 se Piłsudski objevil ve Varšavě, již okupované německými vojsky. Tam provedl mj. návštěvu jednotek POW (pod velením Tadeusze Żulińského), pomáhaje nakonec k začlenění varšavského praporu POW do 1. brigády. Zablokoval též nábor do legií, veda politiku „vyvlastnění“ – domáhaje se od německé a rakouské vlády souhlasu k vytvoření polské vlády a polské armády nenalézající se pod cizím velením.

Dne 27. února 1916 se Piłsudski v Karasinu (ukr. a rus. Карасин) navrátil k římskokatolickému vyznání. Akt zřeknutí se protestantismu, provedený skrze kaplana 1. pluku, knížete Henryka Ciepichałła, byl proveden v přísném utajení. Svědky této události byli Kazimierz Sosnkowski a Bolesław Wieniawa-Długoszowski.

Dne 29. července 1916 brigadýr Piłsudski rezignoval na velení, aby tak vyjádřil odpor vůči opovrhování legiemi a neuznávání jich za polské vojsko bojující za nezávislost. Byl odeslán na odpočinek, přičemž demise byla přijata až 26. září. Demise Piłsudského způsobila masové rezignace Poláků z vojenské služby. Mj. z toho důvodu vydali 5. listopadu Německé císařství a Rakousko-Uhersko prohlášení (tzv. Zákon 5. listopadu – pol. Akt 5 listopada) poprvé deklarující vznik nezávislého polského státu na území Ruského impéria okupovaném vojsky Centrálních mocností. Motivem prohlášení byla snaha získat milionovou polskou armádu jako spojence ve válce Německa a Rakouska-Uherska proti Rusku. Zákon 5. listopadu postavil otázku nezávislosti Polska na úroveň mezinárodního práva a přinutil Velkou Británii a Francii (které do té doby považovaly polskou otázku za vnitroruský problém) k vyvinutí nátlaku na carské Rusko směrem k ústupkům ve věci Polska. V důsledku Zákonu nabídl Piłsudski generálnímu guvernérovi Hansi Hartwigu von Beselerovi – původci prohlášení – svou pomoc v organizaci polské armády na straně Centrálních mocností.

Ve Varšavě Editovat

Dne 12. prosince 1916 Józef Piłsudski přijel do Varšavy na Vídeňské nádraží (pol. Dworzec Wiedeński). O několik dní později se stal členem Dočasné rady státu v Polském království (pol. Tymczasowa Rada Stanu w Królestwie PolskimTRS něm. Provisorische Staatsrat im Koenigreich Polen), kde se stal referentem Královsko-polské vojenské komise (pol. Królewsko-Polska Komisja Wojskowa). Dne 16. ledna 1917 podřídil POW Dočasné radě státu. S ohledem na Piłsudským předem předpokládané přechýlení vah vítězství na stranu Dohody, jakož i pozdější vypuknutí revoluce v Rusku (což ho prakticky eliminovalo na nějaký čas jako nepřítele), způsobil tzv. přísahovou krizi, doporučuje polským vojákům, aby neskládali přísahu věrnosti Němcům. Předtím – 2. července – vystoupil z TRS. Za odmítnutí složení přísahy bylo okolo 3300 Poláků z Kongresovky internováno a okolo 3500 vojáků z Haliče převedeno do rakousko-uherské armády a posláno do Itálie. Začalo též masové zatýkání aktivistů bojujících za nezávislost – do vězení byli uvrženi mj. Walery Sławek, Wacław Jędrzejewicz a Adam Skwarczyński.

Uvěznění v Magdeburku Editovat

Józef Piłsudski byl zatčen 22. července 1917. Převezen byl do vězení v Gdaňsku (pol. Gdańsk), odkud přes vězení ve Špandavě (něm. Spandau) a citadelu Fort Blücher ve Weselu dorazil do Magdeburku. Po několika měsících se k němu připojil Kazimierz Sosnkowski. V době uvěznění (7. února 1918) se narodila první dcera Piłsudkého a Aleksandry Szczerbinské – Wanda. Od chvíle uvěznění jeho už tak vysoká popularita – jako oběti pronásledování a symbolu války s okupanty – ještě vzrostla. Stále větší neúspěchy na frontě přinutily Němce ke zvážení jeho propuštění. Byl za ním vyslán hrabě Harry Kessler, který si chtěl od Piłsudkého vydobýt prohlášení, že neučiní nic proti Němcům. Ten však kategoricky odmítl nabídku podepsání loajality. Když však vypukla v Německu listopadová revoluce, objevili se v pevnosti dva němečtí důstojníci v civilu, převezli oba zajatce do Berlína, odkud byli zvláštním vlakem odesláni do Varšavy.

Nejpravděpodobnější příčina náhlého propuštění Piłsudského byla obava německého generálního štábu z propojení německé revoluce s bolševickou, čemuž mohl zabránit vznik překážky v podobě polského státu. Nálada v Německu se změnila krátce po potlačení nepokojů v Berlíně, Magdeburku, Hamburku a dalších městech, ale polský stát už byl faktem.

Návrat Editovat

Dne 10. listopadu 1918 přijel Piłsudski do Varšavy, kde ho na nádraží přivítali mj. člen Regentské rady (pol. Rada Regencyjna) kníže Zdzisław Lubomirski a velitel hlavního štábu POW Adam Koc. Rada předpokládala pro Piłsudského funkci ministra vojenských záležitostí v kabinetu Józefa Świeżyńského navzdory tomu, že v něm dominovali národní demokraté. Samotný zainteresovaný o tom nevěděl, avšak když dorazil do Varšavy, Świeżyński už odstoupil. V té době se utvářely místní centra polské moci na území všech záborů: levicová lidová vláda Daszyńského v Lublinu (podporovaná POW), Polská likvidační komise Haliče a Těšínského Slezska (pol. Polska Komisja Likwidacyjna Galicji i Śląska Cieszyńskiego) v Krakově (Wincenty Witos), Národní Rada knížectví těšínského (pol. Rada Narodowa Księstwa Cieszyńskiego) v Těšínském Slezsku, poznaňská Nejvyšší lidová rada (pol. Naczelna Rada Ludowa) (mj. Wojciech Korfanty). Díky tomu se tvořily struktury polské státnosti. Piłsudski garantoval německým vojákům bezpečný návrat do revolucí zmítané vlasti. Tímto způsobem se podařilo odvrátit první nebezpečí pro budoucí nezávislost. Dne 11. listopadu byla Regentskou radou Piłsudskému svěřena kontrola nad vojskem a 12. listopadu poslání vytvořit národní vládu. Piłsudski rozhodl přemístit do Varšavy lublinskou vládu Daszyńského, ačkoliv věděl, že: „Není frakce nebo strana, která by mohla říci, že si vlastními silami poradí se všemi problémy.“ Z toho důvodu uznal za nezbytné zahrnout do složení vlády také představitele jiných stran. Nebylo to ale jednoduché, neboť Piłsudski byl brán především jako levicový aktivista.

Dne 14. listopadu se Regentská rada rozpustila, předávajíc tak Józefovi Piłsudkému, jako vrchnímu veliteli polské armády, nejvyšší moc. Dne 16. listopadu oznámil Piłsudski mocnostem vznik nezávislého polského státu. Jako faktická hlava státu jmenoval Piłsudki na post ministerského předsedy Ignacyho Daszyńského. Vzhledem k odporu politických stran k osobě premiéra sestavil Daszyński vládu a podal demisi, na jeho místo byl jmenován Jędrzej Moraczewski. Složení Rady ministrů bylo podobné lublinské vládě. Tato vláda se ujala úřadu 18. listopadu a Piłsudski v ní zaujal místo ministra vojenských záležitostí. Po přijetí povinností Dočasného náčelníka státu, na základě vlastního dekretu, 22. listopadu podal demisi z pozice ministra.

Dne 26. listopadu Piłsudski vydal dekret přikazující provedení voleb do Ústavodárného Sejmu (pol. Sejm Ustawodawczy). Dříve vydal také dekret zavádějící osmihodinový pracovní den a šestačtyřicetihodinový týden. Zabýval se též otázkou pařížského Polského národního výboru (pol. Komitet Narodowy PolskiKNP), jehož součástí byli mj. Roman Dmowski a Ignacy Paderewski, uznaného vládami Francie, Velké Británie a Itálie za náhradu polské vlády v emigraci. Piłsudski, po projednání s představitelem KNP Stanisławem Grabským, udělil výboru plnou moc k reprezentaci Polska na pařížské mírové konferenci. Do složení představitelstva mírového jednání se přidali též politici ze země (mj. Daszyński), stejně jako aktivisté polské diaspory (Władysław Mickiewicz, syn Adama Mickiewicze). V polovině prosince vyslal náčelník do Francie Bolesława Wieniawu-Długoszowského, aby získal Józefa Hallera pro plán přivedení jeho Modré armády do země a jejímu užití ve východních kresách. Poslal také dopis Dmowskému (ve kterém mu přál úspěchy v jednáních) a francouzskému maršálovi Ferdinandu Fochovi (ubezpečil ho v něm o touze po navázání polsko-francouzské vojenské spolupráce).

V té době Lewis Bernstein-Namierowski v memorandu pro britské ministerstvo zahraničí popsal pozici Piłsudského:

Sám Piłsudski se vydal do Lvova, kde stále trvaly polsko-ukrajinské boje. Zároveň se náčelníkovi donesly informace o vypuknutí velkopolského povstání 27. prosince. Piłsudski mu nemohl pomoci vojensky, omezil se pouze na vyslání generála Józefa Dowbora-Muśnického. Dne 13. ledna 1919 jako náčelník státu přijal delegaci z Poznaňska. Podle jeho názoru Poznaňsko nebylo tak svobodným územím jako Království a Halič, když nad ním přetrvávala moc Německa, kterou schválily podmínky příměří mezi Dohodou a Německem. Prohlásil, že může pouze představit Dohodě nezbytnost změny bodu, odkládaje tak záležitost Poznaňska do kongresu.

Vláda Moraczewského byla koncipována jako dočasná, Piłsudski plánoval, že jeho nástupcem se stane Ignacy Paderewski. Ale dříve, než se tak stalo, došlo k neúspěšnému pokusu o převrat v podání odpůrců náčelníka – Mariana Januszajtise-Żegoty, Eustachyho Sapiehy a Jerzyho Zdziechowského. Krátce po tom 18. ledna 1919 jmenoval premiérem Ignacyho Paderewského. Jedním z dalších dekretů Józefa Piłsudského byl dekret o městské samosprávě vydaný 4. února 1919.

Dne 26. ledna 1919 se konaly volby do Ústavodárného Sejmu. Zvítězil v nich národně demokratický Lidový národní svaz (pol. Związek Ludowo-Narodowy), ale nezískal dostatečný počet hlasů ke svržení Paderewského vlády, tím méně k odstranění Piłsudského. Dne 20. února 1919, na třetím zasedání skončila dočasnost úřadu náčelníka – Sejm přiznal Piłsudkému pravomoc Náčelníka státu vydaje Usnesení Ústavodárného Sejmu ze dne 20. února 1919 ve věci pověření Józefa Piłsudkého v dalším spravování úřadu Náčelníka státu (pol. Uchwała Sejmu Ustawodawczego z dnia 20 lutego 1919 w sprawie powierzenia Józefowi Piłsudskiemu dalszego sprawowania urzędu Naczelnika Państwa). Toto usnesení obdrželo název Malá ústava (pol. Mała Konstytucja).

Ve vztahu k Rusku byl Piłsudski toho názoru, že pokud proti Němcům jsme vždy mohli najít spojence, ve svém vlastním zájmu aktivní – i v případném střetnutí s nimi bychom nebyli izolováni, zatímco v případě Ruska to vypadá naopak. I z toho důvodu se snažil eliminovat ohrožení Polska z východu. Plánoval vytvoření několika národních států v tomto pohraničí, které by se pak staly součástí federace pod vedením Polska. Tvořily by jakousi hráz proti Rusku. Realizace takových plánů vyžadovala vlastnictví dostatečného vojenského potenciálu, ale v té době čítala polská armáda okolo 200 tisíc vojáků a stále se čekalo na příchod Hallerovy armády.

S vědomím, že ani bílí ani rudí nechtějí dopustit obrození Polska, podnikl Piłsudski riskantní vilenskou expedici. To znamenalo rozpoutání války s bolševickým Ruskem. K prvnímu bojovému kontaktu jednotek obou zemí došlo 17. února 1919. Vilno bylo obsazeno 21. dubna po třech dnech bojů. Nezdařil se ale pokus vytvořit vládu obnoveného Litevského velkoknížectví vyslancem Piłsudského Michałem Römerem.

Po ovládnutí Vilna byly podniknuty akce ve východní Haliči. Polská ofenzíva na jihovýchodě začala 14. května. Halič a Stanislav byly obsazeny. V Paříži byl uzavřen pakt mezi Paderewským a vyslancem ukrajinského atamana Symona Petljury o společném boji proti bolševikům. Ten nicméně nevstoupil v platnost z důvodu nátlaku Francie obávající se zhoršení vztahů s bílým generálem Děnikinem. Mezitím Piłsudski dorazil na frontu a zorganizoval nový útok, který začal 28. června. V jeho důsledku ovládla polská vojska Ternopil a dosáhla řeky Zbruč. Polské síly však táhly dál. Ve stejné době došlo k pokusu dohodnout se s bolševiky – Józef Piłsudski poslal dopisy mj. Julianovi Marchlewskému, ve kterých slíbil zastavení postupu vojsk výměnou za vytvoření neutrálního pásu o šířce 10 km. Lenin ale hrál o čas, vzhledem k úspěchům v bojích se silami bílých. Na přelomu srpna a září roku 1919 Kancelář šifer (pol. Biuro Szyfrów) pod vedením Jana Kowalewského rozlomila první šifrovací klíče Rudé armády, které umožnily číst bolševickou korespondenci z front občanské války na Ukrajině, v jižním Rusku a na Kavkaze. Zlomeny byly též šifry Dobrovolnické armády a „bílé“ Černomořské floty, a také šifry armády Ukrajinské lidové republiky. Díky tomu měl Piłsudski, opíraje se o data rozvědky, rozsáhlé znalosti o situaci v tomto regionu. Data dodaná Kanceláří informovala také o koncentraci bolševických vojsk u východní hranice Polska. V obavě před očekávaným útokem Sovětů se Piłsudski rozhodl zintenzivnit spolupráci s ukrajinskými silami Petljury a podpořit jeho aktivity pro vytvoření ukrajinského státu.

Po podzimních útocích na vládu v prosinci roku 1919 odstoupil Paderewski z funkce premiéra, což zkomplikovalo situaci Piłsudského, neboť považoval Paderewského za spojnici Polska se západem, a jeho odchod mohl znamenat ztrátu polského vlivu ve Washingtonu. Piłsudski v souvislosti s útoky napsal Paderewskému těsně před jeho odstoupením:

Dalším premiérem se stal národním demokratům blízký Leopold Skulski, s tím, že „silové“ rezorty nadále zůstaly pod vedením lidí Piłsudského.

Dne 28. února 1920 se Piłsudskému narodila druhá dcera – Jadwiga.

Dne 19. března 1920, v den svých jmenin, přijal a potvrdil hodnost Prvního maršála Polska. Piłsudskému se ohlásili představitelé Všeobecné kontrolní komise (pol. Ogólna Komisja Weryfikacyjna), která v souladu s usnesením Sejmu provedla kontrolu celého důstojnického sboru polské armády. Tato komise se rozhodla požádat vrchního velitele, aby přijal hodnost Prvního maršála Polska. Maršálská bulava (palcát – pol. buława) mu byla slavnostně předána po skončení polsko-sovětské války 14. listopadu 1920.

Kyjevská expedice Editovat

Piłsudski se domníval, že polský pochod na Moskvu není reálným cílem, naopak je třeba bolševikům:

Osobně však plán expedice nepřipravoval, dělali to jeho spolupracovníci: Julian Stachiewicz, Bolesław Wieniawa-Długoszowski a adjutant Piłsudského – Stanisław Radziwiłł.

Zároveň byl na začátku roku 1920 ve Varšavě podpořen vznik ruského Národního výboru, pod záštitou polské vlády, tzv. „třetího“ demokratického Ruska, které souhlasilo jak s nezávislým Polskem, tak Ukrajinou.

Expedici předcházela jednání s atamanem Petljurou, představitelem ukrajinské strany – v jejich důsledků byly podepsány dvě dohody: politická (21. dubna) a vojenská (24. dubna), garantující pomoc při vytvoření ukrajinského státu ze strany Polska a vojenskou pomoc v boji s bolševiky ze strany Ukrajiny. Započetí polského útoku Piłsudski určil na 25. dubna. Jeho cílem bylo dobytí Kyjeva a restituce poddněperské Ukrajiny. Ze začátku byla polská vojska úspěšná, získala tisíce zajatců a snadno zabrala další území. Dne 7. května polské a ukrajinské jednotky vstoupily do nebráněného Kyjeva. Piłsudski vykonal několikahodinovou návštěvu obsazeného hlavního města Ukrajiny. Po návratu do Varšavy 18. května ho uvítal maršál Sejmu Wojciech Trąmpczyński (zvolený národními demokraty) a přirovnal činy Piłsudského k úspěchům Boleslava Chrabrého.

Odpovědí bolševiků na úspěchy polské armády byly protiofenzívy: na severu – řízená Michailem Tuchačevským, a na jihu – Semjonem Buďonným, velitelem Konarmije. Úder na jihu vedl k prolomení fronty. Piłsudski ale neměl v úmyslu bránit Kyjev – polské jednotky pod velením Edwarda Śmigłého-Rydze opustily místo 10. června 1920. Maršál plánoval přemístit jeho armádu za účelem útoku na Buďonného, ale Śmigły-Rydz buď nerozuměl rozkazu Piłsudského, nebo mu dokonce rozkaz nebyl doručen. Konarmija znovu prolomila frontu a polské jednotky byly donuceny ke stažení. Tou dobou již bolševické síly disponovaly významnou početní převahou.

Na severu Piłsudski počítal s udržením Vilna na staré, kdysi německé, linii opevnění. Ale značná převaha sovětských vojsk tento plán zmařila. Rudá armáda táhla směrem na Varšavu, překonávajíc okolo 20 km denně.

Bitva u Varšavy Editovat

Kyjevská porážka zvedla v zemi kritiku namířenou proti Piłsudskému.

Dne 9. června odstoupila vláda Skulského, jejíž místo zaujal kabinet vytvořený Władysławem Grabským.

Dne 1. července Ústavodárný Sejm jmenoval Radu národní obrany (pol. Rada Obrony PaństwaROP), která, ačkoliv působila pod vedením Piłsudského, omezovala do určité míry jeho moc. Navzdory stanovisku maršála se ROP obrátila na dohodovou Nejvyšší válečnou radu s prosbou o zprostředkování mírových rozhovorů. Závěry Rady byly pro Polsko nepříznivé a podle Piłsudského – kapitulantské (mj. vzhledem k uznání Curzonovy linie za východní hranici Polska). Byla ale podniknuta mírová jednání, která vykonala delegace nové vlády vytvořené 24. července Wincentym Witosem.

Útoky na Piłsudského související s porážkami na frontě pokračovaly. Dne 19. července na zasedání ROP ho Roman Dmowski obvinil z dezorganizace armády a domáhal se důkladných změn za pomoci důstojníků poslaných ze západu. O něco později kněz Stanisław Adamski, velkopolský delegát, přímo obvinil Piłsudského ze zrady. V reakci maršál dal požadavek k hlasování o důvěře ROP, kterou obdržel. Zbývající čas do předpokládaného bolševického útoku na Varšavu strávila ROP vyvíjením obranné strategie. Mezitím Piłsudki vypracoval plán protiofenzívy zpod Brestu (pol. Brześć), který ale byl dobyt bolševiky předtím, než se podařilo rozmístit jednotky.

V noci z 5. na 6. srpna zvažoval Piłsudski v Belwederu (Pałac Belwederski – sídlo náčelníka státu ve Varšavě) možnosti ofenzívy a nad ránem provedl rozhovor s generálem Rozwadowským. To vedlo k vypracování operačního rozkazu č. 8358/III – společného díla Piłsudského, Kazimierze Sosnkowského, generála Tadeusze Rozwadowského a Maxime Weyganda. Ten definoval plán soustředění a protiútoku polské armády z řeky Wieprz. Velký význam pro průběh bitvy na Visle měl další rozkaz č. 10000 z 10. srpna 1920, vypracovaný z iniciativy náčelníka štábu, generála Rozwadowského. V souvislosti s ním zanechal vrchní velitel dalšího posilování Úderné skupiny, která měla útočit z řeky Wieprz, a několik dalších divizí se tak mohlo zúčastnit bojů v nejdramatičtější chvíli, kdy 14. srpna 1920 bolševici prorazili polské obranné linie u Radzyminu a 5. armáda generála Władysława Sikorského se musela v průběhu bojů u řeky Wkra bránit proti početnějším sovětským silám.

Dne 12. srpna se Józef Piłsudski dostavil do hlavního velitelství v Puławách, kde složil do rukou premiéra Witose demisi z funkce náčelníka státu a vrchního velitele. V dopise premiérovi uvedl, že podle jeho názoru, pokud mírové rozhovory s bolševiky k ničemu nevedly, Polsko musí spoléhat na pomoc zemí Dohody, a ty ji podmiňují odchodem maršála. Witos ale rezignaci nepřijal.

Generál Marian Kukiel, prezident Historického institutu generála Sikorského, tvrdí, že od 12. srpna byl Piłsudski nemocný (trpěl uremií), napůl při vědomí a obtížně docházel k rozhodnutí.

Bylo to v předvečer bitvy u Varšavy, trvající od 13. do 25. srpna 1920. Během prvních čtyř dní bitvy rozvíjející se sovětský úder doprovázelo značné vysunutí se dopředu a odhalení jednoho z křídel bolševických sil. Úderná skupina pod vedením Piłsudského 16. srpna vyrazila do týlu Rudé armády a zaútočila na odkryté křídlo, což dalo bolševickým silám rozhodující ránu. Znamenalo to plný úspěch polského plánu.

Strategický úspěch a politická porážka Editovat

Vojenský úspěch byl zpečetěn v bitvě na řece Němen, která začala 20. září 1920. Dne 25. září polské jednotky obsadily Grodno a zbytky armády Tuchačevského, nyní v kleštích, byly donuceny k ústupu do hloubi Ruska. Krátce poté se udála tzv. vzpoura Żeligowského, který na doporučení Piłsudského předstíral vzpouru a zabral 9. listopadu vilenský okres, což vedlo k vytvoření okleštěné tzv. Střední Litvy (pol. Litwa Środkowa lit. Vidurinė Lietuva) v oné oblasti. Nepřátelské akce byly oficiálně ukončeny 12. listopadu 1920 v důsledku podpisu Dohody o předběžném míru a příměří mezi Polskou republiku a Ruskou sovětskou federativní socialistickou republikou a Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou (pol. Umowa o preliminaryjnym pokoju i rozejmie między Rzecząpospolitą Polską a Rosyjską Federacyjną Socjalistyczną Republiką Rad i Ukraińską Socjalistyczną Republiką Rad) v Rize. Válečný stav ukončil o rok později Rižský mír (pol. Traktat Ryski), podepsaný 18. března 1921.

Úspěch Polska a jeho armády byl úplný, nicméně jak Rižská smlouva, tak i silové řešení v Litvě bylo současně pohromou pro politický koncept Piłsudského, zakládajícího se na vytvoření tzv. konfederace Mezimoří (pol. Międzymorze) ze zemí dávné První republiky. Paradoxně aktivity Piłsudského vedly k realizaci vizí jeho největšího protivníka – Romana Dmowského – který prosazoval národní stát.

Vztah k svobodnému zednářství Editovat

K vzestupu polského svobodného zednářství došlo pod záštitou Piłsudského. Během dvou konferencí v Belwederu s Władysławem Baranowským, v červenci roku 1919 a v říjnu roku 1920, mu Józef Piłsudski sám, z vlastní iniciativy, navrhl označení lidí ze svého nejbližšího okolí a vojska, které považoval za nejvhodnější kandidáty pro zednářství.

Dne 18. března 1921 byl podepsán Rižský mír s bolševickým Ruskem, který znamenal ukončení vojenských aktivit na východě. Započal proces stabilizace a rozvoje. Dne 17. března byla přijata ústava, jejíhož zpracování se Piłsudski nezúčastnil. Obávaje se nastolení diktatury budoucího prezidenta, kterým se dle očekávání měl stát Piłsudski, autoři textu ústavy zásadně omezili moc hlavy státu. I přes přijetí základního zákona, Ústavodárný Sejm prodloužil vlastní funkční období a stejně tak platnost „Malé ústavy“.

V noci ze 16. na 17. srpna 1921 v Krakově zemřela první manželka Józefa Piłsudského, Maria. Do konce života nesouhlasila s rozvodem, navzdory skutečnosti, že její manžel už dlouho žil v neformálním vztahu s Aleksandrou Szczerbińskou. Dne 25. října měli svatbu a následně se nastěhovali do Belwederu.

Mezitím se vláda Witose chýlila ke kolapsu vzhledem k vládní krizi, způsobené nespokojeností z postoje orgánů k slezským povstalcům. Piłsudski dlouho nepřijímal demisi Witose, ale v září byl nahrazen Antonim Ponikowským, stojícím v čele tzv. vlády odborníků. Maršál do ní nechal zahrnout své stoupence – mj. Kazimierze Sosnkowského v čele ministerstva vojenských záležitostí.

Dne 25. září 1921 Piłsudski unikl smrti při atentátu provedeném mladým Ukrajincem, členem ukrajinské organizace bojující za nezávislost, Stepanem Fedakem. Neúspěšný atentát se odehrál ve Lvově (pol. Lwów) – Fedak vypálil tři rány, ale zranil pouze vojvodu Kazimierze Grabowského.

Vláda Ponikowského už nespolupracovala s Piłsudským tak dobře jako Witosův kabinet. Mj. uzavřela dohodu s bolševickým Ruskem, na jejímž základě se Polsko zavázalo vydat Petljuru výměnou za zaplacení dluhu Polské republice. Takový postup vůči atamanovi se setkal s velkou nespokojeností náčelníka státu. Piłsudski nesouhlasil se směřováním politiky ministra zahraničních věcí Konstantyho Skirmunta – po uzavření Rapallské dohody mezi Výmarskou republikou a bolševickým Ruskem začal maršál vyvíjet nátlak na vládu, aby podala demisi. To se také stalo 6. června 1922. Piłsudski prohlásil, že v období voleb by měl vládnout kabinet mající široké politické zastoupení – Ponikowského ekipa ho neměla, a proto musela odstoupit. Nepřátelé maršála ho ale obvinili, že se tímto způsobem snaží dosáhnout diktátorské moci.

Vládní krize v roce 1922 Editovat

Demise Ponikowského vlády začala nejdelší vládní krizi za druhé republiky. Dne 12. června Piłsudski informoval Konvent seniorů Sejmu, že se pozastavuje nad tím, jakým způsobem interpretovat zápis v Malé ústavě, pojednávající o tom, že: Náčelník státu jmenuje vládu v plném složení na základě dohody se Sejmem. Vzhledem k tomu Sejm svolal tzv. Hlavní výbor (pol. Komisja Główna), který měl vyloučit maršála z procedury jmenování kabinetu. Ten se ale neshodnul na kandidátovi Komise. Následně sám na premiéra vybral Artura Śliwińského, jehož vláda vydržela ale jen do 7. července (tehdy mu odvolali podporu krakovští konzervativci).

S ohledem na to vybral Sejm za kandidáta na předsedu vlády Wojciecha Korfantyho. S jeho osobou ale nesouhlasil Piłsudski, i přes Korfantyho prohlášení o ochotě spolupráce s maršálem. Posledně zmíněný navíc oznámil svou okamžitou rezignaci. Odmítnutí podpisu pod seznamem osob majících tvořit Korfantyho kabinet způsobilo, že 25. července bylo navrženo vyslovení nedůvěry náčelníkovi, podporované pravicovými poslanci. Návrh neprošel – „pro“ bylo 186 poslanců, „proti“ 206.

Konečně, na konci července, vytvořil vládu konzervativec Julian Nowak. V jeho kabinetě se stal ministrem vojenských záležitostí příznivec Piłsudského, Gabriel Narutowicz, což byl pro maršála úspěch.

Ve dnech 5. a 12. listopadu 1922 se konaly parlamentní volby. Nový Sejm (i Senát) byl roztříštěný, kdy jak pravice, levice, střed, tak i uskupení národnostních menšin získaly podobný počet hlasů. Obě komory podle ústavy měly následně vytvořit Národní shromáždění, které mělo provést volbu prezidenta.

Již 20. listopadu se s Piłsudským setkal Stanisław Thugutt, který ho přemlouval ke kandidatuře na nejvyšší post v zemi. Dne 4. prosince maršál ale oznámil, že nebude kandidovat na prezidenta Polské republiky. Jako důvod uvedl příliš malý rozsah skutečné moci náležící prezidentovi podle nové ústavy. Piłsudski poukazoval na fakt, že hlava státu spíše měla především reprezentační funkce, takže prezidentem by se měla stát osoba mimo stranický systém, kterou by přijali členové různých stran. Současně navrhl pro tuto pozici Witose, ale jeho osobě oponovala Polská lidová strana „Osvobození“, takže maršál předložil kandidaturu svého dávného podzemního soudruha – Stanisława Wojciechowského. V pátém hlasování ale zvítězil Gabriel Narutowicz, kterému 14. prosince Piłsudski předal vládu.

Odchod z politiky Editovat

Po prezidentské volbě Józef Piłsudski odešel z politiky. Plánoval se věnovat pouze armádě, zachovávaje si předsednictví Vnitřní válečné rady (pol. Ścisła Rada Wojenna). Dne 16. prosince 1922, inspirovaný pravicovými útoky na nového prezidenta, atentátník Eligiusz Niewiadomski zavraždil Narutowicze. Podle mnohých životopisců maršála to byl pro Piłsudského šok, který:

Funkci prezidenta převzal podle ústavy maršál Sejmu Maciej Rataj, který svěřil úkol sestavení vlády Władysławowi Sikorskému – ten ji přijal, dohodnuvši se předem s Piłsudským, že se stane náčelníkem Generálního štábu. Dne 20. prosince se novým prezidentem stal Stanisław Wojciechowski.

Po vytvoření vlády Witose, 28. května 1923 Piłsudski rezignoval nejprve na velení ve štábu, a později také z předsednictva Vnitřní válečné rady. Stalo se tak mj. z toho důvodu, že nový ministr vojenských záležitostí, Stanisław Szeptycki, směřoval do Sejmu návrh zákona o organizaci vrchních vojenských úřadů, ve které měl ministr mít svrchovanost nad náčelníkem Generálního štábu a Generálním inspektorem ozbrojených sil (který měl být jeho zástupcem ve Vojenské radě). Současně však 28. června Sejm přijal rezoluci, že Maršál Józef Piłsudski se jako náčelník státu a vrchní velitel zasloužil o národ.

Odcházeje z politického života maršál pronesl 3. července svůj slavný projev v Malinovém sálu varšavského hotelu Bristol, ve kterém mj. vyjádřil svůj odpor proti stranictví a konjukturalismu. Řekl mj.:

Po pronesení tohoto projevu maršál odešel do „emigrace“ v panském domě v Sulejówku u Varšavy. Tam se zabýval především spisovatelskou činností.

Když ale 15. prosince 1923 padl kabinet „Chjeno-Piastu“ – koalice Polské lidové strany „Piast“ (pol. Polskie Stronnictwo Ludowe „Piast“) a Křesťanského svazu národní jednoty (pol. Chrześcijański Związek Jedności Narodowej – odtud posměšný název Chjeno) – Stanisław Thugutt zabývající se úkolem vytvořit vládu navrhl Piłsudskému přijetí místa ministra vojenských záležitostí. Podobně jednal Władysław Grabski, když Thuguttovy snahy přišly vniveč. Piłsudski souhlasil s tímto návrhem, ale výměnou za garanci apolitičnosti armády – prostřednictvím zrušení dohody navržené Szeptyckým. Grabski ale soudil, že vydat do rukou Piłsudského příliš velkou moc by se mohlo setkat s nevolí národních demokratů. V důsledku toho Piłsudski do vlády nevstoupil. Později, když se ministrem vojenských záležitostí stal Sikorski, pokusil se definovat novou strukturu pro nejvyšší vojenské úřady v Polsku, po vzoru francouzských řešení. To se také setkalo s velmi kritickou reakcí maršála, v jehož zdání nápady Sikorského nebyly v souladu s polskou realitou.

Zhoršující se politická situace v zemi, pády dalších vlád a strach z opětovného uplatnění moci kompromisní vlády „Chjeno-Piasta“ způsobili, že se na konci roku 1925 Piłsudski rozhodl vrátit k aktivní politické praxi. Podle historika Andrzeje Garlického přemýšlel o převzetí moci cestou státního převratu už od roku 1922. Jeho rozhodnutí podpořila politická nestabilita země.

Dne 10. května 1926 byla vytvořena nová vláda Wincentyho Witose. Piłsudski naplánoval, že se objeví v hlavním městě v čele vojáků, a tím vyvine tlak na vládu. Vyrazil 12. května 1926 se v ranních hodinách a protože se mu nepodařilo setkat s prezidentem, vydal ve 13.30 povel obsadit Varšavu. Generál Rozwadowski, velitel obrany hlavního města, požadoval skrze ultimátum stažení Piłsudského sil do 18.30. Poté vládní síly zaútočily na maršálovy jednotky. Dne 14. května se odehrály rozhodující boje. Celkem 379 osob bylo zabito a Piłsudski zvítězil – sice se značnou podporou veřejnosti, leč proti právu. Vláda podala demisi a prezident Wojciechowski složil svůj úřad. Maršál Sejmu Rataj jmenoval vládu Kazimierze Bartela, v které Piłsudski převzal ministerstvo vojenských záležitostí a post generálního inspektora ozbrojených sil. Dne 31. května byl Piłsudski zvolen prezidentem republiky, ale tuto hodnost nepřijal, a tak Národní shromáždění zvolilo prezidentem jeho chráněnce Ignacyho Moścického.

Po květnovém převratu zavedl Piłsudski autoritativní systém opírající se o armádu a jeho stoupence – zvaný sanace (pol. sanacja z latiny sanatiouzdravení). Ve skutečnosti nezměnil zpočátku ústavu, ale značně omezil roli parlamentu. Dne 2. srpna přijal Sejm novelizaci ústavy (srpnová novela – pol. nowela sierpniowa), významně posilující roli prezidenta – mohl vydávat nařízení s mocí zákona a rozpouštět obě komory parlamentu na žádost vlády.

Dne 20. září 1926 navrhl Klub křesťanské demokracie vyslovení nedůvěry dvěma ministrům v Bartelově vládě: Antonimu Sujkowskému a Kazimierzovi Młodzianowskému. Návrh byl přijat – Bartel podal demisi vlády, ale maršál doporučil prezidentovi, aby jmenoval vládu ve stejném složení. To nebylo v rozporu s ustanoveními ústavy, ale protiparlamentní ukázka tohoto kroku byla zřejmá. Další Bartelova vláda však vydržela pouze čtyři dny.

První vláda Piłsudského Editovat

Dne 2. října se Józef Piłsudski stal premiérem. K překvapení mnoha politických kruhů, včetně mj. parlamentní levice, se ve složení jeho kabinetu objevili představitelé konzervativního tábora: Aleksander Meysztowicz (ministerstvo spravedlnosti) a Karol Niezabytowski (ministerstvo zemědělství). Šlo o demonstraci maršála, který chtěl ukázat levicovým uskupením, že nebude rukojmím žádné ze stran, dokonce ani těch, které mu daly svou podporu během převratu. Dne 26. října 1926 se na zámku v Něsviži (pol. Nieśwież běl. Нясвіж rus. Несвиж) setkal Piłsudski s představiteli polské aristokracie. Tyto aktivity byly součástí boje maršála s politickými stranami a starými strukturami. Sám Piłsudski již v té době nechtěl být, jak napsal:

V době spravování funkce předsedy vlády se Piłsudski zaměřoval především na vojenské záležitosti, považuje armádu za jedinou sílu schopnou ochrany suverenity státu. Mj. aby se vyhnul klientelismu a nepotismu v ozbrojených silách, jmenoval náčelníkem Personálního úřadu Ministerstva vojenských záležitostí plukovníka Bohdana Hulewicze, pocházejícího z pruské armády.

V prosinci roku 1926 se v Litvě udál státní převrat, v jehož důsledku se diktátorem stal Antanas Smetona. Ten začal s represivními akcemi vůči polské menšině, v reakci na to byl uzavřen litevský učitelský seminář na Vilensku. Dne 9. prosince se Józef Piłsudski objevil v Ženevě na zasedání Společnosti národů. Setkal se tam s litevským premiérem Augustinasem Voldemarasem, na kterém si vynutil prohlášení stvrzující mírový stav mezi Polskem a Litvou.

Dne 4. listopadu 1926 vydal prezident Mościcki dekret, ve kterém za nedefinované tiskové přestupky hrozily vysoké pokuty nebo do tří měsíců vězení. Tento akt, nazvaný tiskovým dekretem, však byl zrušen Sejmem a jeho nová verze, vydaná prezidentem v květnu roku 1927, byla mnohem mírnější.

Volby v roce 1928 a BBWR Editovat

Dne 19. ledna 1928 bylo zveřejněno programové prohlášení nového prosanačního uskupení Bezpartijního bloku spolupráce s vládou maršála Józefa Piłsudského (pol. Bezpartyjny Blok Współpracy z Rządem Józefa PiłsudskiegoBBWR). Osoby, které se staly součástí BBWR, i přes různé politické orientace, spojovalo přání posílení státu a chuť udělení podpory Piłsudskému v tvorbě kabinetu a vládnutí. Toto uskupení mělo také vést k parlamentní podpoře pro změnu ústavy.

V parlamentních volbách z 4. března 1928 BBWR zvítězil, získal okolo 25 % hlasů, obdržel 130 mandátů v Sejmu a 46 v Senátu (ze 111). Dne 13. března, během setkání se skupinou poslanců Bloku, popsal Piłsudski své vize dalších vlád, během kterých měl kabinet zaujímat výsadní postavení ve vztahu k parlamentu. Maršál odmítl koncept monopartismu a novou ústavu považoval ještě za vzdálenou budoucnost.

Během prvního zasedání Sejmu, v době předčítání prezidentského projevu maršálem, komunističtí poslanci začali vykřikovat protivládní hesla, za což byli násilím vyvedeni ze sálu policií. Felicjan Sławoj Składkowski popsal tento incident následujícím způsobem:

Krom toho se maršálem Sejmu nestal Bartel (podporovaný Piłsudským), ale Daszyński z PPS. To znamenalo začátek otevřeného válčení mezi parlamentem a maršálem a jeho stoupenci. Toto období bylo dobou, během níž se rychle zhoršil zdravotní stav Józefa Piłsudského. V dubnu roku 1928 měl mírný záchvat mrtvice a od té doby měl problémy s manipulací pravou rukou. S největší pravděpodobností byl již tehdy maršál nemocný rakovinou jater. Z důvodu špatného zdravotního stavu podal Piłsudski 27. června 1928 demisi své vlády. Jeho místo předsedy vlády zaujal už počtvrté Kazimierz Bartel. Dne 1. července, hned po rezignaci, poskytl Józef Piłsudski „Hlasu Pravdy“ (pol. Głos Prawdy), ve kterém otevřeně vyhlásil válku Sejmu, užívaje drastických, a dokonce vulgárních, výrazů, nazývaje parlament mj. „sejmem děvek“ nebo „sejmem korupce“. Podle jeho názoru se poslanci zachovali:

Další spor maršála se Sejmem měl svůj původ v tzv. případu Czechowicze. Ministr státní pokladny Gabriel Czechowicz byl obviněn parlamentní opozicí z překročení státního rozpočtu pro rok 1928. Částka, o kterou se jednalo, pocházela z dispozičního fondu premiéra. Byla ale využita BBWR během předvolební kampaně. Sejm odhlasoval žádost o postavení Czechowicze před Státní tribunál (pol. Tribunał Stanu), neodvažuje se však hnát k odpovědnosti samotného Piłsudského.

Maršál vzal celý případ jako provokaci ze strany parlamentu. Odpověděl článkem na stránkách Hlasu pravdy. Byl to jeden z nejostřejších Piłsudského textů – užívaje urážlivých výrazů, napadl v něm osobně především dva poslance: Hermana Liebermana (hlavní tenor v té smradlavé operetě) a Jana Wożnického (zaostalý, lidožrout). Mimo to maršál vystoupil na zasedání Státního tribunálu, bera na sebe všechna pochybení, a úplně tak zdiskreditoval březnovou ústavu. V důsledku Tribunál vrátil případ do Sejmu.

Dne 14. dubna byla vytvořena nová vláda, v jejímž čele stanul Kazimierz Świtalski. Byla nazývána vládou plukovníků – bývalých vojáků oddaných maršálovi, zastávajících silové řešení problémů s opozicí. Piłsudského do ní přesvědčovali zvláště Świtalski, Sławek a Prystor. Na konci června se s maršálem setkal Daszyński, který navrhl utvoření koalice BBWR, PPS a PSL „Wyzwolenie” (pol. Polske Stronnictwo Ludowe „Wyzwolenie” čes. Polská lidová strana „Osvobození”). Piłsudski ale tuto nabídku odmítl. Ve výsledku tak v polovině září roku 1929 došlo ke vzniku Centrolewu (čes. Středolevý) – bloku šesti parlamentních uskupení oponujících sanaci.

Dne 30. října 1929 se mělo konat ustavující zasedání Sejmu. Premiér Świtalski, který měl stát v čele tohoto zasedání, ale byl zaneprázdněn, díky čemuž ho měl zastoupit Piłsudski. V předsálí Sejmu se objevila skupina důstojníků, čekajících na příchod maršála. Poslanci si mysleli, že vojáci byli vysláni Piłsudským za účelem zatčení členů parlamentu. Z toho důvodu maršál Sejmu Daszyński odmítl započít zasedání. Ostrá rozmluva mezi Piłsudským a Daszyńským:

Maršál Piłsudski: „Tak, prosím vás, abyste držel jazyk za zuby (udeření rukou o stůl), a ptám se, zda máte v úmyslu započít zasedání?“

Maršál Daszyński: „Pod bajonety, pistolemi a šavlemi nezapočnu.“

Maršál Piłsudski: „To je vaše poslední slovo?“

Maršál Daszyński: „Ano, je.“

Maršál Piłsudski: „To je vaše poslední slovo?“

Maršál Daszyński: „Ano, je.“

Maršál Piłsudski se lehce uklání a, nepodávaje ruku, opouští kancelář maršála Daszyńského. Procházeje přes salónek maršála Sejmu, dí hlasitě: „To je hlupák.“

Zasedání nebylo započato, v reakci na to ho prezident Mościcki odročil o měsíc. Konečně se Sejm sešel 5. prosince a konsolidace protisanační opozice dosáhla toho, že bylo odhlasována nedůvěra Świtalského vládě. Funkci převzal již popáté Bartel, a to vedlo k dočasnému zmírnění sanačního režimu proti parlamentu. Byla to ale změna jen zdánlivá – když parlament odhlasoval nedůvěru ministru práce a sociální péče Aleksandru Prystorovi, Piłsudski se vrátil k otevřené válce se Sejmem. Novým premiérem se stal Walery Sławek, který neskrýval názor, že se Sejmem je třeba se vypořádat silou.

Druhá vláda Piłsudského Editovat

Dne 30. června 1930 se v Krakově konal „Kongres obrany práva a svobody lidu“ (pol. Kongres Obrony Prawa i Wolności Ludu), zorganizovaným Centrolewem. Usnesení účastníků Kongresu hovořilo o nutnosti ukončení diktatury Józefa Piłsudského a odvolání Ignacyho Moścického z funkce prezidenta, přičemž vystřídat ho mohl právě maršál. Navrženo bylo také vytvoření demokratické vlády, těšící se široké podpoře. Dne 14. září Centrolew plánoval podniknout přes 20 protisanačních demonstrací. Reakcí na tento záměr byla demise Sławkovy vlády 23. srpna – Sławkovo místo zaujal sám Józef Piłsudski.

Maršál pokračoval ve výjimečné ostré a místy vulgární kritice parlamentu na stránkách Gazety Polskej (čes. Polské noviny):

Tentokrát se však netajil s tím, že se nezastaví před narušením tělesné nedotknutelnosti poslanců:

Dne 29. srpna 1930 vydal prezident Mościcki na žádost Piłsudského dekret o rozpuštění parlamentu. To znamenalo, že od nabytí účinnosti tohoto dekretu nebyli již poslanci chráněni imunitou.

„Brestská záležitost“ a volby v roce 1930 Editovat

Dne 1. září 1930 se s Piłsudským setkal ministr vnitra Felicjan Sławoj Składkowski. Ukázal maršálovi seznam jeho politických odpůrců a Piłsudski vlastnoručně označil na seznamu osoby, které považoval za obzvlášť nebezpečné, a které bylo třeba zatknout a uvěznit v brestské tvrzi. Byli to mj. Wincenty Witos, Norbert Barlicki, Władysław Kiernik, Herman Lieberman, Karol Popiel a později též Wojciech Korfanty. Bez soudního příkazu, pouze na příkaz Składkowského, byli všichni uvězněni. Zadržené osoby byly bity, ponižovány i týrány hladem. Použito bylo i psychické týrání – mj. fingované popravy. Otázka, zda Piłsudski přikázal takové zacházení s vězni, či zdali vůbec věděl, co se odehrává za zdmi brestské pevnosti, zůstává dodnes sporná.

Ve dnech 16. a 23. listopadu 1930 se konaly volby do parlamentu, nazývané „brestskými volbami“. BBWR v nich získal nadpoloviční většinu křesel – 56% v Sejmu a 69% v Senátu, což však nebylo dost na změnu ústavy (vyžadována dvoutřetinová většina).

Dne 4. prosince 1930 Piłsudski opět ze zdravotních důvodů rezignoval na úřad předsedy vlády. Jeho místo zaujal Walery Sławek, který byl současně předsedou BBWR. Samotný maršál se odebral na tři a půl měsíce na odpočinek v portugalskou Madeiru. Svou dovolenou ukončil 29. března 1931. Na první schůzi se zástupci nejvyšších státních orgánů Piłsudski prohlásil, že má v plánu omezit své zásahy do záležitostí státu a opět se věnovat tomu, co mu je nejbližší – vojsku. Nařídil také, aby v případě zhoršení mezinárodní situace nahradil Józef Beck Augusta Zaleského na postu ministra zahraničních věcí. Již v této době ustanovil politiku rovnováhy mezi Německem a Sovětským svazem (v roce 1932 byl podepsán polsko-sovětský pakt o neútočení). Plánoval taktéž spolupráci se západními spojenci – Francií a Velkou Británií, jakož i se spřízněnými sousedy – Litvou, Rumunskem a Maďarskem.

Ale nebezpečí ze strany Německa narůstalo, zvláště poté, když byl 30. ledna 1933 Adolf Hitler jmenován říšským kancléřem. Piłsudski si přál provést společně s Francií preventivní úder na Německo v případě, že Hitler neustane v dalším zbrojení. Francie však neměla zájem o takový plán, díky čemuž musel maršál usilovat o dohodu s Německem. Dne 26. ledna 1934 byl podepsán polsko-německý pakt o neútočení, který měl platit deset let.

Dne 15. června 1934 byl ministr vnitra Bronisław Pieracki zavražděn atentátníky z Organizace ukrajinských nacionalistů (ukr. Організа́ція украї́нських націоналі́стів). Z velké míry jako následek právě této události vydal prezident Mościcki 12. července 1934 vyhlášku o vytvoření internačního tábora ve městě Bereza Kartuska (dnes Bjaroza v Bělorusku), v kterém byli bez soudního řízení drženi obzvláště nebezpeční političtí nepřátelé, jakož i mj. ekonomičtí zločinci, proti nimž scházely důkazy viny.

Dubnová ústava Editovat

Již od květnového převratu plánovali členové BBWR pozměnit ústavu takovým způsobem, aby prezident získal co největší pravomoci. Dne 26. ledna 1934 využili ústavní precedent a demonstrativní absenci opozičních poslanců v sálu Sejmu, kdy ústavní teze přednesené Stanisławem Carem byly navzdory nedostatečnému kvóru uznány za novou ústavu a prohlasovány. Piłsudski však utlumil zápal reformátorů a upozornil je, že není spokojený s vnucením nové ústavy za pomoci, jak to sám nazval, triku. Rozhodl o další, klidné práci na ústavě v Senátu.

Dne 23. března 1935 přijal Sejm novou ústavu. Když prezident Ignacy Mościcki ústavu 23. dubna 1935 podepsal, Piłsudskému zbýval necelý měsíc života. Byla plánována pro maršála, ale nejvyšší autorita se nakonec stala údělem Moścického.

Informace o jeho zdravotním stavu byly oficiálně oznámeny po oslavách Národního dne nezávislosti, 11. listopadu 1934. Během ceremonie Piłsudski omdlel, a proto byla zkrácena oficiální část. Lékař při konzultaci doporučil přivést z Vídně do Polska prof. Karla Wenckebacha. Ten na jaře roku 1935 přiletěl do Varšavy letadlem pilotovaným Jerzym Bajanem. Józefovi Piłsudskému diagnostikoval rakovinu s výhledem na posledních několik týdnů života.

Józef Piłsudski zemřel 12. května 1935 ve 20.45 v Belwederu na rakovinu jater (některé materiály mluví o rakovině žaludku s metastázemi do jater). Onen den byl devátým výročím státního převratu pod jeho taktovkou. Piłsudského pohřeb se stal velkou manifestací národní jednoty. Byl vyhlášen státní smutek.

Dne 13. května 1935 byl z jeho těla vyjmut mozek a srdce. Mozek byl zkoumán vědci ve Vilně – po skončení studií mozku byla v omezeném nákladu vydána publikace shrnující první etapu těchto prací (Mozek Józefa Piłsudského pol. Mózg Józefa Piłsudskiego). Dne 17. května odsloužil kardinál Aleksander Kakowski zádušní mši na jeho počest.

18. května byla za Piłsudského sloužena zádušní mše v berlínské katedrále svaté Hedviky, které se se špičkami svého režimu zúčastnil i Adolf Hitler. [3] [4]

Maršálovo tělo bylo uloženo v kryptě sv. Leonarda na Wawelu. Zpočátku však panovaly spory mezi duchovními a světskými orgány o místo odpočinku Piłsudského. Nakonec byla maršálova rakev přenesena 22. června 1937 do krypty pod Věží stříbrných zvonů (pol. Wieża Srebrnych Dzwonów) na příkaz krakovského arcibiskupa Adama Stefana Sapiehy.

Dne 12. května 1936 bylo srdce Piłsudského uloženo do hrobu jeho matky na Rasoském hřbitově (lit. Rasų kapinės pol. cmentarz Misjonarzy na Rossie) ve Vilně. Náhrobní kámen je vyroben z žuly vytěžené na území polské pohraniční vesnice Bronisławka na Volyni (pol. Wołyń ukr. Волинь). Opracován byl Bolesławem Sypniewským ve varšavském kamenictví „Sypniewski“ (pol. Zakład kamieniarsko-rzeźbiarski Sypniewski), kde byl i vytesán proslulý nápis na náhrobku „Matka a synovo srdce“ (pol. Matka i serce syna). V mauzoleu Matky a synova srdce na Rasoském hřbitově jsou na černé žulové desce vytesány dle přání Piłsudského citáty z děl Juliusze Słowackého.

Před smrtí Piłsudski uvažoval, kdo po něm převezme vedoucí úlohu v Polsku. Ve svém okolí však nenalezl žádného vhodného nástupce a obával se i moci nejvyšších vojenských velitelů po svém odchodu. Jeho obavy se vyplnily, když po Piłsudského smrti začal boj o moc mezi vojenskými představiteli seskupenými okolo osoby generálního inspektora ozbrojených sil Edwarda Śmigłého-Rydze a vládní stranou, v jejímž čele stál prezident Ignacy Mościcki. Žádný z nich ale neoplýval takovými osobnostními rysy jako Piłsudski, aby dokázal dominovat politické scéně ve stejném rozsahu.

Ve dvaceti letech mezi světovými válkami, a také po skončení tohoto historického období Polska, byl okolo osoby prvního maršála Polska budován specifický kult osobnosti. Připisoval Piłsudskému cech geniálního velitele, prominentního stratéga a politika, a především vizionáře.

Již během aktivity v PPS a boje v Legiích se v okolí budoucího maršála vyskytovaly fanaticky mu oddané osoby, přistupující nekriticky k jeho osobě i jeho příkazům. Z tohoto středu pocházela skupina politiků vládnoucích za druhé republiky. Po získání nezávislosti Piłsudského popularita rostla, zvláště po vyhrané polsko-sovětské válce a neschopností následných vlád. Pro své následníky byl tehdy považován za jedinou osobu v Polsku, která je schopna vyvést Polsko z politické a hospodářské krize.

Po květnovém převratu v roce 1926 i zavedení autoritativních vlád se Piłsudského kult stal oficiální státní ideologií, jejíž šíření ještě více narostlo po jeho smrti v roce 1935. Piłsudského portréty tehdy visely na stěnách v institucích a vládních úřadech. Maršál byl hlavním tématem mnoha literárních děl, byl zobrazován na obrazech, byl čestným členem nespočtu organizací, čestným obyvatelem několika desítek měst, jeho jménem byly nazývány instituce, objekty, lodě, letadla atd. Kult osobnosti Piłsudského byl důležitým prvkem vlastenecké výchovy, kterou podstupovali děti a mládež ve školách. V roce 1938 dokonce Sejm schválil speciální zákon, který pod trestem odnětí svobody zakazoval špinění jména Józefa Piłsudského.

Během německé okupace a období Polské lidové republiky (pol. Polska Rzeczpospolita Ludowa) vláda proti kultu Piłsudského bojovala, což však jen vedlo k jeho zesílení.

Za časů Polské lidové republiky navazoval na piłsudčíkovskou tradici především Leszek Moczulski a Konfederace nezávislého Polska (pol. Konfederacja Polski Niepodległej), kteří hlásili étos nezávislosti a považovali aktivitu a činnost ve jménu nezávislosti za morální povinnost.

Všechna díla zabývající se Piłsudským byla v roce 1951 zakázána cenzurou v Polsku a byla okamžitě odstraněna z knihoven.

Od pádu komunismu v Polsku v roce 1989 je maršál Piłsudski uznáván za jednu z nejvýznačnějších postav v historii země. Je patronem mnoha ulic, náměstí i škol. Po roce 1989 bylo též vztyčeno přes deset jeho pomníků.

Józef Piłsudski je postavou, jejíž přínos pro nezávislost Polska je všeobecně uznáván, ale ruku v ruce se s ní váže mnoho kontroverzí. Nejvážnější otázky jsou:

  • Záležitost maršálova vyznání a obvinění z instrumentálního zacházení s náboženstvím. Piłsudski se stal protestantem aby se mohl oženit se svou první ženou (Marií Juszkiewiczowou), která byla rozvedená a měla dítě ze svého dřívějšího manželství. Následně se Piłsudski vrátil ke katolicismu, aby se mohl oženit s Aleksandrou Szczerbińskou.
  • Panuje spor o to, kdo byl ve skutečnosti autorem úderu z řeky Wieprz během bitvy u Varšavy. Mezi původci tohoto sporu se zmiňují kromě Piłsudského především jména generála Weyganda a generála Rozwadowského. Generál Weygand vypovídal na toto téma krátce po válce a potvrdil, že plán byl připraven společně, ale jeho vykonání náleželo přímo Piłsudskému. Generál Rozwadowski – z pohledu Piłsudského – měl mnoho nápadů, jak překonat Rudou armádu, ale žádný z nich nebyl vhodný k provedení. Většina autorů studií se ale shoduje, že tvůrcem plánu byl sám Piłsudski, který předvídal, že Pinské močály v (dnešním) Bělorusku přinutí bolševiky rozčlenit síly a tehdy vzniklá mezera bude moci být využita k protiútoku.
  • Józef Piłsudski byl taktéž obviněn ze spolupráce a špionáže pro Němce v době, kdy válčil po boku Centrálních mocností proti Rusku, a kdy hned po návratu z vězení 11. listopadu 1918 převzal vládu od Regentské rady, která byla jmenována okupantem. Germanofilní sklony byly Piłsudskému připisovány představiteli Národní demokracie, v čele s Romanem Dmowským a později Jędrzejem Giertychem.
  • Piłsudskému bylo také vyčítáno zanedbávání záležitostí západních polských zemí. Mělo se to projevit v neudělení vojenské pomoci válčícím velkopolským a slezským povstalcům. Neměl se údajně zabývat podobou polské hranice na západě a soustředit se jedině na získání Vilna, s kterým byl sentimentálně svázán. Část historiků tvrdí, že Piłsudski prostě neměl možnost vyslat ozbrojené síly do Velkopolska, jelikož by to vedlo k porážce ve válce vedené na východě. Bezprostředně po skončení vojenských akcí v polsko-sovětské válce byl na území Horního Slezska vyslána elitní skupina důstojníků II. oddílu Generálního štábu Polské armády (Edmund Charaszkiewicz, Jan Kowalewski, Kazimierz Stamirowski a další), která se zúčastnila příprav i provedení třetího slezského povstání v květnu roku 1921.
  • Otázka květnového převratu. Piłsudski je obviňován ze snahy o zavedení své diktatury. Otázka vojenského převratu, provedeného v květnu roku 1926, ve kterém zemřelo několik set osob a nikdy nebyly vyvozeny žádné důsledky pro pachatele, je dodnes předmětem kontroverze.
  • Vytvoření internačního tábora v dnešní Bjaroze pro politické oponenty. Dodnes nejsou badatelé s to udělit jednoznačnou odpověď na otázku, zda Józef Piłsudski věděl o způsobu zacházení s jeho politickými nepřáteli, kteří tam byli umístěni.
  • Záležitost poslance Jerzyho Zdziechowského. V noci z 30. září na 1. října 1926 byl surově zbit ve svém bytě ve Varšavě. Čin vykonali lidé v uniformách, jejichž totožnost nebyla dodnes potvrzena. Zdziechowski byl v opozici vůči sanační vládě byl také jedním z hlavních inspirátorů rozpočtových obstrukcí. Mnoho současných publicistů obvinilo (ačkoliv ne bezprostředně) Piłsudského z vydání příkazu k zastrašení Zdziechowského.
  • Úmrtí generála Włodzimierze Zagórského, obžalovaného v souvislosti s finanční aférou týkající se franouzského kapitálu. Během bitvy u Varšavy byl generál Zagórski náčelník štábu severní fronty Józefa Hallera jako přímý a kompetentní svědek mohl být oponentem Piłsudského v otázce mytologizace role maršála v bitvě u Varšavy. Zemřel po propuštění z vojenského vězení ve Vilně (kde seděl podobně jako pět jiných generálů, mezi nimiž byl Tadeusz Rozwadowski, od květnového převratu bez udání důvodu) a po návratu do Varšavy v roce 1927. Cestu do Varšavy urazil vlakem eskortován důstojníkem a oblečen do jeho postavení nepříslušícího civilního obleku, který mu byl poskytnut při propuštění. Po příjezdu do Varšavy zemřel. Vyšetřování případu ani novinářská pátrání neměla výsledky. Podle vzpomínek Wincentyho Witose byl zavražděn fanatickými následníky Piłsudského a jeho tělo bylo zatěžkáno kameny a hozeno do Visly. Zločin nebyl nikdy prokázán. Taktéž se ukázala podezření, že sám Piłsudski mohl přikázat odstranění generála.
  • Smrt generála Tadeusze Rozwadowského, mnohaletého nepřítele Piłsudského. Rozpory mezi nimi vznikly již v prvních dnech nezávislosti, prohloubily je nejasnosti nad autorstvím vítězného plánu „zázraku na Visle“ a završilo je velení vojákům věrným vládě během květnového převratu. Byl jedním z důstojníků uvězněných a nezákonně zadržovaných po jeho nástupu k vládě. Zemřel rok po propuštění z vězení, s mnoha vodítky poukazujícími na otravu.
  • Kritika Piłsudského je také vznášena ze strany stoupenců levice, kteří maršálovi vyčítají opuštění socialistických ideálů na úkor konzervatismu (autoritářský styl vlád, dohoda s pravicí, nedostatek socialistických reforem) a pronásledování levice. V období druhé republiky byla oblíbená pronásledování aktivistů Komunistické strany Polska (pol. Komunistyczna Partia Polski) a v období po květnovém převratu se represe dotkly i PPS a částečně rolnických organizací. Poslanci Svazu demokratické levice (pol. Sojusz Lewicy Demokratycznej) a Polské lidové strany (pol. Polske Stronnictwo Ludowe) složili v roce 2009 projekt ústavy odsuzující květnový převrat poslanci v projektu napsali, že „v důsledku květnového převratu se Polsko ocitlo na pokraji občanské války. Jeho autoři odsoudili na smrt stovky nevinných lidí: vojáků a obyvatel Varšavy. Přikazovali Polákům střílet na Poláky. Vytvořili v Bjaroze tábor pro politické oponenty. Místo aby sloužili národu, rozdělili ho na dva válčící tábory.“ Mezi radikálněji orientovanými aktivisty (hlavně nepolskými) se objevují i obvinění z fašismu.

Polsko Editovat

    (v roce 1921) , I., II., IV. a V. třídy
  • Kříž nezávislosti s meči (6. listopadu 1930) , I. a II. třídy (4×)(4)
  • Zlatý kříž za zásluhy (4× poslední v roce 1931)
  • Kříž za zásluhy Armády Střední Litvy
  • Kříž na slezské stuze za statečnost a zásluhy
  • Důstojnický znak „Parasol“ (rok 1912)
  • Odznak „Za věrnou službu“ (rok 1916)
  • Skautský kříž (rok 1920)
  • „Zlatý znak Svazu“ Hlavního svazu požárních stráží
  • Kaněvský kříž (rok 1929)
  • Odznak „Józef Piłsudski vůdce Polských legií“ (rok 1916)
  • Památeční odznak bývalých ideologických vězňů z let 1914–1921 (rok 1928)
  • Hvězda vytrvalosti (28. listopadu 1981)

Zahraničí Editovat

    III. třídy (Rakousko-Uhersko) (Československo) I. třídy (Finsko)
  • Velkokříž Řádu čestné legie a Médaille militaire (Francie) IV. třídy
  • Velkokřiž Řádu věže a meče (Portugalsko) I., II. a III. třídy (Rumunsko) I. třídy (Itálie)

Čestné doktoráty Editovat

Poznámky Editovat

  1. ↑ Do 29. listopadu 1918 jako vrchní velitel ozbrojených sil, do 20. února jako dočasný náčelník státu.
  2. ↑ Již 11. prosince 1922 složil Gabriel Narutowicz prezidentskou přísahu a byl uveden do úřadu, avšak Piłsudski mu předal vládu až 14. prosince, což zůstalo i zaznamenáno v oficiálním protokolu.
  3. ↑ Jako prezident.

Reference Editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Józef Piłsudski na polské Wikipedii.


Viața timpurie Modificare

Viitorul om de stat s-a născut la 5 decembrie 1867 în familia nobiliară medievală Piłsudski ⁠( d ) , la conacul numit Zułów de lângă satul Zułowo (astăzi, Zalavas ⁠( d ) , Districtul municipal Švenčionys⁠ ⁠( d ) , [14] Lituania), [15] în Imperiul Rus, căruia îi aparținea din 1795 respectivul teritoriu al fostei Uniuni Polono-Lituaniene. Moșia făcea parte din zestrea adusă de mama sa, Maria, care provenea din bogata familie Billewicz. [16] Familia Piłsudski, deși scăpătată, [17] prețuia tradițiile patriotice poloneze [18] [19] și a fost caracterizată fie ca poloneză, [20] [21] fie ca lituaniană polonizată. [17] [22] [b] Józef a fost al doilea fiu născut în familie.

În timpul cât a studiat la gimnaziul rusesc din Wilno (astăzi, Vilnius, Lituania), Józef nu s-a remarcat ca un elev deosebit de sârguincios. [25] Unul dintre cei mai tineri studenți polonezi la acest gimnaziu a fost viitorul liderul comunist rus Feliks Dzierżyński, care mai târziu avea să devină inamicul lui Piłsudski. [26] Împreună cu frații lui, Adam, Bronisław și Jan, Józef a fost învățat de către mama sa, Maria, născută Billewicz, istoria și literatura poloneză, al căror studiu era interyis de către autoritățile ruse. [27] Tatăl său, pe care îl chema tot Józef, luptase în revolta din ianuarie 1863 împotriva stăpânirii rusești asupra Poloniei. [18]

Familia sa nu era de acord cu politicile de rusificare ale guvernului țarist. Tânărul Józef detesta profund participarea la slujbele ortodoxe ruse [27] și a părăsit școala cu o aversiune nu numai față de țarul rus și imperiul său, dar și pentru cultura rusă, pe care o cunoștea acum bine. [17]

În 1885, Piłsudski a început să studieze medicina la Universitatea din Harkov ⁠( d ) (astăzi, Harkiv, Ucraina), unde s-a implicat în Narodnaia Volea ⁠( d ), o parte a mișcării revoluționare rusești a narodnicilor ⁠( d ). [28] În 1886, a fost suspendat pentru participarea la demonstrații studențești. [18] A fost apoi respins de Universitatea din Dorpat (astăzi, Tartu, Estonia), ale cărei autorități fuseseră informate de afilierea sa politică. [18] La 22 martie 1887, a fost arestat de către autoritățile țariste sub acuzația de complot cu socialiștii din Vilnius în vederea asasinării țarului Alexandru al III-lea. De fapt, principala legătură a lui Piłsudski cu complotul era implicarea fratelui său mai mare, Bronisław. [29] Bronisław Piłsudski ⁠( d ) a fost condamnat la cincisprezece ani de muncă silnică ⁠( d ) (katorga) în Siberia de est. [29] [30]

Józef a primit o sentință mai blândă: cinci ani de exil în Siberia, mai întâi la Kirensk ⁠( d ) pe Râul Lena, apoi la Tunka ⁠( d ) . [18] [30] În timp ce era transportat într-un convoi de deținuți către Siberia, Piłsudski a fost reținut timp de mai multe săptămâni într-o închisoare din Irkutsk. [31] Acolo, a luat parte la ceea ce autoritățile au considerat a fi o revoltă: după ce unul dintre deținuți a insultat un paznic și a refuzat să-și ceară scuze, el și alți deținuți politici au fost bătuți de gardieni pentru sfidare [32] Piłsudski a pierdut doi dinți și apoi a participat la o grevă a foamei până când autoritățile le-au reacordat deținuților politici privilegiile care fuseseră suspendate după incident. [32] Pentru implicarea sa, el a fost condamnat în anul 1888, la șase luni de închisoare. [33] Și-a petrecut prima noapte de încarcerare în frigul siberian, la o temperatură de sub -40 de grade Celsius, noapte în urma căreia s-a îmbolnăvit și era să moară, rămănând cu probleme de sănătate toată viața. [33]

În timpul anilor de exil în Siberia, Piłsudski a întâlnit mulți sîbiraki ⁠( d ), între care și Bronisław Szwarce ⁠( d ) , care aproape devenise un lider al revoltei din ianuarie 1863. [34] I s-a permis să practice o muncă aleasă de el, și și-a câștigat traiul dând meditații la matematică și limbi străine copiilor localnici [17] (știa franceză, germană și lituaniană [35] în plus față de limba rusă și poloneza maternă mai târziu avea să învețe și limba engleză). [36] Oficialitățile locale au hotărât că el nu are dreptul la alocația de 10 ruble primită de majoritatea celorlalți exilați, fiind nobil polonez. [37]

În 1892 Piłsudski s-a întors din exil și s-a stabilit în conacul Adomavas de lângă Teneniai (astăzi, în comuna Šilalė). În 1893, a intrat în Partidul Socialist Polonez (PPS) [18] și a ajutat la organizarea filialei lituaniene a acestuia. [38] Inițial, el s-a aliat cu aripa mai radicală a socialiștilor, dar, în ciuda internaționalismului mișcării socialiste, el a rămas un naționalist polonez. [39] În 1894, ca redactor-șef, a început publicarea unui ziar socialist underground, cu titlul Robotnik ⁠( d ) („Muncitorul”) el avea să fie și unul din principalii redactori ai acestuia și, la început, și tipograf ⁠( d ) . [18] [28] [40] [41] În 1895, el a devenit un lider al PPS, și a adoptat poziția că problematica doctrinară este de importanță minoră și că ideologia socialistă ar trebui să fuzioneze cu cea naționalistă, deoarece această combinație oferă cea mai mare șansă de a restaura independența Poloniei. [28]

La 15 iulie 1899, în timp ce acționa în clandestinitate, Piłsudski s-a căsătorit cu o colegă, tot organizatoare socialistă, Maria Juszkiewiczowa ⁠( d ) (născută Koplewska). [42] [43] [44] Conform principalului său biograf, Wacław Jędrzejewicz, căsătoria a fost de natură mai puțin romantică și mai degrabă pragmatică. Ambii erau foarte implicați mișcările socialiste și pentru independență. Tipografia „Robotnik” se afla în apartamentul lor la început la Wilno, apoi la Łódź. Pretextul unei vieți de familie obișnuite îi ferea de bănuieli. Legislația rusă proteja, de asemenea, o soție de urmărirea penală pentru activitatea ilegală a soțului ei. [45] Căsătoria s-a deteriorat atunci când, câțiva ani mai târziu, Piłsudski a început o relație cu o tânără socialistă, [39] Aleksandra Szczerbińska ⁠( d ) . Maria a murit în 1921, iar în luna octombrie a acelui an, Piłsudski s-a căsătorit cu Aleksandra. La acea dată, cei doi aveau deja două fiice, Wanda ⁠( d ) și Jadwiga.

În februarie 1900, după ce autoritățile ruse au găsit tiparnița clandestină Robotnik de la Łódź, Piłsudski a fost încarcerat la cetatea Varșovia ⁠( d ) . După ce a mimat o boală psihică în mai 1901, el a reușit însă să evadeze dintr-un spital de boli mintale din Sankt Petersburg, cu ajutorul unui medic polonez, Władysław Mazurkiewicz ⁠( d ) , și al altora, fugind în Galiția, pe atunci parte a Austro-Ungariei. [18]

La acea dată, atunci când aproape toate partidele din Lituania și Polonia rusească abordau o poziție conciliantă față de Imperiul Rus și vizau negocierea unei autonomii limitate pentru Polonia, PPS-ul lui Piłsudski era singura forță politică pregătită să lupte împotriva Imperiului pentru independența Poloniei și să recurgă la violență pentru a-și atinge scopul. [17]

La izbucnirea Războiului Ruso-Japonez (1904-1905), în vara anului 1904, Piłsudski a călătorit la Tokyo, Japonia, unde a încercat fără succes să obțină asistența acestei țări pentru o revoltă populară în Polonia. El s-a oferit să furnizeze Japoniei informații în sprijinul războiului acesteia cu Rusia, și a propus crearea unei Legiuni Poloneze formată din polonezi, [46] recrutați în armata rusă și căzuți prizonieri la japonezi. El a propus și proiectul „prometeic”, având ca scop destrămarea Imperiului Rus — un obiectiv pe care a continuat să-l urmărească și mai târziu. [47] La întâlnirea cu Yamagata Aritomo ⁠( d ) , el a sugerat că declanșarea unui război de gherilă în Polonia ar distrage atenția Rusiei, și a cerut ca Japonia să-l aprovizioneze cu arme. Deși diplomatul japonez Hayashi Tadasu ⁠( d ) vedea planul cu ochi buni, guvernul japonez, inclusiv Yamagata, erau mai sceptici. [48]

Rivalul lui Piłsudski, Roman Dmowski ⁠( d ) , a călătorit în Japonia, unde a combătut planul lui Piłsudski, depunând eforturi pentru a descuraja guvernul japonez să susțină în acest moment o revoluție polonă, care Dmowski simțea că ar fi sortită eșecului. [46] [49] Dmowski, el însuși patriot polonez, avea să rămână rivalul politic al lui Piłsudski până la sfârșitul vieții acestuia din urmă. [50] În cele din urmă, Japonezii i-au oferit lui Piłsudski mult mai puțin decât ar fi sperat el a primit ajutorul Japoniei la achiziționarea de arme și muniții pentru PPS și pentru gruparea sa paramilitară, dar japonezii au refuzat propunerea de formare a Legiunii. [18] [46]

În toamna anului 1904, Piłsudski a format o unitate paramilitară (Organizația de Luptă a Partidului Socialist Polonez ⁠( d ) , sau bojówki) cu scopul de a crea o mișcare de rezistență ⁠( d ) armată împotriva autorităților ruse. [49] PPS a organizat tot mai multe demonstrații, în special în Varșovia la 28 octombrie 1904, Cavaleria Cazacă rusă a atacat o demonstrație și, ca represalii, în timpul unei demonstrații din 13 noiembrie, gruparea paramilitară a lui Piłsudski a deschis focul asupra poliției și armatei ruse. [49] [51] Concentrându-și inițial atenția pe spioni și informatori, în martie 1905, gruparea paramilitară a început să folosească bombe pentru a asasina anumiți ofițeri de poliție ruși. [52]

În timpul Revoluției Ruse din 1905, Piłsudski a jucat un rol important în evenimentele din Polonia Congresului. [49] La începutul anului 1905, el a ordonat PPS să declanșeze greva generală aceasta a implicat aproximativ 400.000 de muncitori și a durat două luni până când a fost înfrântă de către autoritățile ruse. [49] În iunie 1905, Piłsudski a trimis ajutor paramilitar unei revolte din Łódź. [49] În timpul „zilelor din iunie”, așa cum avea să fie cunoscută revolta din Łódź, au fost ciocniri armate între forțele paramilitare ale lui Piłsudski și persoane înarmate, loiale lui Dmowski și național-democraților ⁠( d ) . [49] La 22 decembrie 1905, Piłsudski a lansat un apel la revoltă adresat tuturor muncitorilor polonezi apelul a fost însă în mare parte ignorat. [49]

Spre deosebire de național-democrați, Piłsudski a cerut PPS să boicoteze alegerile pentru Prima Dumă. [49] Această decizie, împreună cu hotărârea lui de a încerca să câștige independența Poloniei prin revolte, a provocat tensiuni în cadrul PPS, iar în noiembrie 1906, partidul s-a divizat din cauza hotărârilor lui Piłsudski. [50] Facțiunea sa a ajuns să fie numită „Facțiunea Bătrânilor” sau „Gruparea Revoluționară” („ Starzy ” sau „ Frakcja Rewolucyjna ⁠( d )), în timp ce adversarii lor au fost cunoscut sub numele de „Facțiunea Tânără”, „Facțiunea Moderată” sau „de Stânga” („ Młodzi ”, „ Frakcja Umiarkowana ”, „ Lewica ”). „Tinerii” simpatizau cu social-democrații din Regatul Poloniei și Lituania ⁠( d ) și credeau că trebuie să se acorde prioritate cooperării cu revoluționarii ruși pentru răsturnarea regimului țarist și crearea unei utopii socialiste care ar facilita negocierile pentru independență. [28]

Piłsudski și susținătorii săi din Gruparea Revoluționară au continuat să pună la cale o revoluție împotriva Rusiei Țariste, care ar fi asigurat independența Poloniei. [18] La 1909 facțiunea avea să fie din nou majoritară în PPS, și Piłsudski avea să rămână unul dintre cei mai importanți lideri ai PPS până la izbucnirea Primului Război Mondial. [53]

Piłsudski a anticipat izbucnirea unui război european [54] [55] și necesitatea de a organiza nucleul unei viitoare Armate Poloneze, care putea ajuta la câștigarea independenței Poloniei față de cele trei imperii care o împărțiseră și o șterseseră de pe harta lumii în secolul al XVIII-lea. În 1906, cu complicitatea autorităților austriece, Piłsudski a fondat o școală militară la Cracovia pentru formarea de unități paramilitare. [50] Numai în 1906, cei 800 de paramilitari, care operau în cinci echipe în Polonia Congresului, uciseseră 336 de oficiali ruși în anii următori, numărul de victime a scăzut, dar numărul paramilitarilor a crescut la aproximativ 2.000 în 1908. [50] [56]

Forțele paramilitare au și jefuit transporturile rusești de bani ce plecau din teritoriile poloneze. În noaptea de 26/27 septembrie 1908, ei au jefuit un tren rusesc de poștă care transporta veniturile fiscale de la Varșovia la Sankt Petersburg. [50] Piłsudski, care a luat parte la acest raid de la Bezdany ⁠( d ) în apropiere de Vilnius, a folosit fondurile astfel „expropriate” pentru a-și finanța organizația militară secretă. [57] Prada din acest singur raid (200.812 de ruble) era o avere la acea dată și era egală cu prada întregii grupări paramilitare din cei doi ani precedenți. [56]

În 1908, Piłsudski a transformat unitățile paramilitare într-o „Asociație pentru Lupta Activă” ( Związek Walki Czynnej⁠ ⁠( d ), sau ZWC), condusă de trei dintre colegii săi, Władysław Sikorski, Marian Kukiel ⁠( d ) și Kazimierz Sosnkowski ⁠( d ) . [50] Unul din obiectivele principale ale ZWC era acela de a instrui ofițerii și subofițerii unei viitoare Armate Poloneze. [28]

În 1910, au fost înființate oficial două organizații paramilitare poloneze, în zonă aflată sub stăpânire austriacă – una la Lwów (astăzi, Lviv, Ucraina) și una în Cracovia – pentru a efectua pregătirea în științe militare ⁠( d ) . Cu permisiunea autorităților austriece, Piłsudski a fondat o serie de „cluburi sportive”, ulterior și „asociații de tir”, care serveau drept acoperire pentru pregătirea unei forțe militare polone. În 1912, Piłsudski (folosind pseudonimul, „Mieczysław”) a devenit comandant-șef al unei asociații de tir ( Związek Strzelecki ), care în 1914 ajunsese la 12.000 de membri. [18] [50] În 1914, Piłsudski a declarat că „numai sabia mai poartă acum vreo greutate în balanța pentru destinul unei națiuni.” [50]

Primul Război Mondial Modificare

La o reuniune la Paris, în 1914, Piłsudski a profețit că în iminentul război, pentru ca Polonia să-și recâștige independența, Rusia trebuie să fie învinsă de Puterile Centrale (Austro-Ungaria și Imperiul German), și ca cele din urmă să fie la rândul lor învinse de către Franța, Marea Britanie și Statele Unite ale Americii. [54] [55] Roman Dmowski ⁠( d ) , rivalul lui Piłsudski, credea, dimpotrivă, că cel mai bun mod de a realiza o Polonie unită și independentă era să sprijine Antanta împotriva Puterilor Centrale. [58]

La izbucnirea Primului Război Mondial, la 3 august, la Cracovia, Piłsudski a format o mică unitate militară de cadre, Prima Companie de Cadre ⁠( d ) , formată din membrii Asociației de Pușcași și ai Escadrilelor Polone de Pușcași. [59] [60] În aceeași zi, o unitate de cavalerie, sub comanda lui Władysław Belina-Prażmowski ⁠( d ) , a fost trimisă pentru recunoaștere peste granița cu Rusia, chiar înainte de declararea oficială a stării de război între Austro-Ungaria și Rusia, care a urmat pe 6 august. [61]

Strategia lui Piłsudski a fost de a-și trimite forțele spre nord peste graniță, în Polonia rusească, într-o zonă pe care Armata Rusă o evacuase, în speranța de a pătrunde până la Varșovia și de a declanșa o revoluție națională. [28] [62] Cu forțele sale limitate, în acele zile de început, el și-a susținut ordinele cu sancțiunea unui „Guvern Național din Varșovia” fictiv, [63] și a interpretat și forțat ordinele austriece la maxim, luând inițiative, înaintând și stabilind instituții poloneze în orașele eliberate, în timp ce Austriecii îi considerau forțele ca fiind bune numai pentru recunoaștere sau pentru sprijinul formațiunilor austriece principale. [64] Pe 12 august 1914, forțele lui Piłsudski au cucerit orașul Kielce, din giubernia Kielce, dar Piłsudski a găsit o populație mai puțin favorabilă acțiunilor sale decât se aștepta. [65]

Curând după aceea, el a înființat oficial Legiunile Poloneze ⁠( d ) , luând personal comanda Primei Brigăzi ⁠( d ) a acestora, [18] pe care avea să o conducă la succese în mai multe bătălii victorioase. [28] De asemenea, el a informat în secret guvernul britanic în toamna anului 1914 că Legiunile sale nu se vor lupta cu Franța sau cu Marea Britanie, ci doar cu Rusia. [62]

Piłsudski a decretat ca personalul Legiunilor să folosească apelativul „cetățene” ( Obywatel ), inspirat din Revoluția Franceză, și el însuși era numit „Comandantul” („ Komendant ”). [58] Piłsudski se bucura de un respect și de o loialitate extreme din partea oamenilor lui, [58] situație care avea să se mențină în anii ce aveau să vină. Legiunile Poloneze au luptat împotriva Rusiei de partea Puterilor Centrale până în 1917. Curând după formarea Legiunilor, tot în 1914, Piłsudski a înființat o altă organizație, Organizația Militară Poloneză ( Polska Organizacja Wojskowa ), care a servit ca precursoare a agenției poloneze de informații și a fost gândită pentru a efectua misiuni de spionaj și sabotaj. [28] [62]

La mijlocul anului 1916, după Bătălia de la Kostiuchnówka ⁠( d ) (4–6 iulie 1916), în care Legiunile poloneze au întârziat o ofensivă rusească, cu prețul a peste 2000 de victime, [66] Piłsudski a cerut ca Puterile Centrale să emită o garanție de independență pentru Polonia. El a susținut această cerere cu o amenințare cu demisia sa și a mai multor ofițeri ai Legiunii. [67] La 5 noiembrie 1916, Puterile Centrale au proclamat „independența” Poloniei, în speranța de a crește numărul de trupe poloneze, care să poată fi trimise pe frontul de est împotriva Rusiei, reducând astfel presiunile asupra forțelor germane care puteau fi acum mutate pe frontul de vest. [57] [68]

Piłsudski a acceptat să servească în Regența Regatului Poloniei creat de Puterile Centrale, și a acționat ca ministru de război ⁠( d ) în guvernul de regență ca atare, el a fost responsabil de Polska Siła Zbrojna . [58] După Revoluția Rusă de la începutul lui 1917, și având în vedere agravarea situației Puterilor Centrale, Piłsudski a luat o atitudine din ce în ce mai intransigentă, insistând asupra ca oamenii lui să nu mai fie tratați drept „trupe coloniale ⁠( d ) germane” și să fie utilizate numai pentru a lupta cu Rusia. Anticipând înfrângerea Puterilor Centrale în război, el nu a dorit să fie aliat cu partea înfrântă. [55] [69] În urma „Crizei Jurământului” din iulie 1917, când Piłsudski a interzis soldaților polonezi să depună un jurământ de credință ⁠( d ) Puterilor Centrale, a fost arestat și închis la Magdeburg unitățile poloneze au fost desființate, iar oamenii au fost încorporați în Armata Austro-Ungară, [18] [62] în timp ce Organizația Militară Poloneză a început să atace obiective germane. [28] Arestarea lui Piłsudski i-a crescut mult reputația în rândul polonezilor, dintre care mulți au început să-l considere cel mai hotărât lider polonez, dispus să se lupte cu toate puterile care divizaseră Polonia. [28]

La 8 noiembrie 1918, cu trei zile înainte de Armistițiu, Piłsudski și colegul său, colonelul Kazimierz Sosnkowski ⁠( d ) , au fost eliberați de germani de la Magdeburg și, în curând—ca și Vladimir Lenin înaintea lor—au fost urcați într-un tren privat, către capitala țării lor, Germania aflată în colaps sperând ca Piłsudski să formeze o forță prietenoasă lor. [62]

Reconstruirea Poloniei Modificare

La 11 noiembrie 1918, la Varșovia, Piłsudski a fost numit comandant al forțelor poloneze de către Consiliul de Regență și a fost însărcinat cu crearea unui guvern național pentru noul stat independent. În acea zi (care va deveni Ziua Independenței Poloniei), el a proclamat statul polonez independent. [62]

În aceeași săptămână, Piłsudski a negociat și evacuarea garnizoanei germane din Varșovia și a altor trupe germane ale autorității „ Ober Ost ”. Peste 55.000 de germani aveau să părăsească pașnic Polonia, lăsându-și armele polonezilor. În următoarele luni, peste 400.000 de militari aveau să părăsească teritoriile poloneze. [62] [70]

La 14 noiembrie 1918, lui Piłsudski i s-a cerut să supravegheze provizoriu conducerea țării. Pe 22 noiembrie, el a primit în mod oficial, de la noul guvern al lui Jędrzej Moraczewski ⁠( d ) , titlul de șef de stat provizoriu ( Naczelnik Państwa ) al Poloniei renăscute. [18]

Diverse organizații militare și guverne provizorii poloneze (Consiliul de Regență de la Varșovia guvernul lui Ignacy Daszyński ⁠( d ) de la Lublin și Comisia Poloneză de Lichidare ⁠( d ) de la Cracovia) l-au recunoscut ca șef de stat pe Piłsudski, care a pornit să formeze un nou guvern de coaliție. Acesta era predominant socialist și a introdus multe reforme considerate de mult timp necesare de Partidul Socialist Polonez, cum ar fi ziua de muncă de opt ore ⁠( d ) , educația gratuită, și dreptul de vot al femeilor ⁠( d ) . Era nevoie de toate acestea pentru a evita tulburări majore. Piłsudski credea însă că, în calitate de șef de stat, el trebuie să se ridice deasupra politicii partizane. [28] [62]

A doua zi după sosirea sa la Varșovia, el s-a întâlnit cu vechii colegi perioada activismului clandestin, care i s-au adresat cu apelativul socialist „tovarășe” („ Towarzysz ”) și i-au cerut sprijinul pentru politicile lor revoluționare el a refuzat și a răspuns: „Tovarăși, am mers cu tramvaiul roșu al socialismului până la stația numită Independența, și aici am coborât. Dacă doriți, puteți să mergeți până la ultima stație, dar deocamdată haideți să ne adresăm unii altora cu «Domnule ⁠( d ) »!” [18] El a refuzat să sprijine vreun partid și nu și-a format nicio organizație politică proprie în schimb, el a pledat pentru crearea unui guvern de coaliție. [28] [71] De asemenea, el a organizat o armată poloneză din veteranii polonezi ai armatelor germană, rusă și austriacă. [62]

În zilele de imediat după Primul Război Mondial, Piłsudski a încercat să construiască un guvern într-o țară răvășită. Mare parte din fosta Polonie rusească fusese distrusă în război, și jefuirea sistematică de către germani redusese bogăția regiunii cu cel puțin 10%. [72] Un diplomat britanic care a vizitat Varșovia în ianuarie 1919 relata: „nicăieri nu am mai văzut vreodată așa dovezi de sărăcie și de mizerie extremă cum se văd la aproape fiecare pas”. [72]

În plus, țara trebuia să unifice diferitele sisteme de drept, economie și administrație din fostele sectoare german, austriac și rus ale Poloniei. Erau nouă sisteme juridice diferite, cinci monede, 66 tipuri de sisteme feroviare (cu 165 de modele de locomotive), care toate trebuia să fie consolidate în regim de urgență. [72]

Wacław Jędrzejewicz ⁠( d ) , îl descria, în cartea Piłsudski: O viață pentru Polonia, ca foarte judicios în procesul decizional. [72] El strângea toate informațiile pertinente disponibile, după care le cântărea bine înainte de a ajunge la o hotărâre finală. Piłsudski s-a solicitat mult, muncind toată ziua și toată noaptea. Și-a păstrat un stil de viață spartan, servind mese simple, singur la un restaurant cu prețuri accesibile. [72] Deși Piłsudski era popular în rândul unei mari părți din publicul polonez, reputația sa de singuratic (rezultatul multor ani de activism clandestin), ca om care nu avea încredere aproape în nimeni, a condus la tensionarea relațiilor cu alți politicieni polonezi. [39]

Piłsudski și primul guvern polonez nu se bucurau de încredere în Occident, deoarece Piłsudski colaborase cu Puterile Centrale în 1914-1917 și pentru că guvernele lui Daszyński și Jędrzej Moraczewski erau fost în principal socialiste. [62] Abia în ianuarie 1919, când faimosul pianist și compozitor Ignacy Paderewski a devenit prim-ministru ⁠( d ) și ministru de externe al unui nou guvern, a fost recunoscut și în Occident. [62]

Mai rămăseseră astfel doar două guverne separate care pretindeau a fi guvern legitim al Poloniei: Piłsudski la Varșovia, și Dmowski la Paris. [72] Pentru a se asigura că Polonia are un singur guvern și pentru a evita un război civil, Paderewski s-a întâlnit cu Dmowski și Piłsudski și i-a convins să-și unească forțele, cu Piłsudski ca șef de stat provizoriu și comandant suprem ⁠( d ) , în timp ce Dmowski și Paderewski reprezentau Polonia la Conferința de Pace de la Paris. [73] Articolele 87–93 ale Tratatului de la Versailles [74] și Micul Tratat de la Versailles ⁠( d ) , semnate la 28 iunie 1919, stabileau în mod oficial Polonia ca stat independent și suveran în arena internațională. [75]

Piłsudski s-a ciocnit de multe ori cu Dmowski, în contradicție cu viziunea acestuia din urmă asupra polonezilor ca naționalitate dominantă în Polonia renăscută, și a fost iritat de încercarea lui Dmowski de a trimite Armata Albastră în Polonia prin Danzig, Germania (astăzi Gdansk, Polonia). [76] [77] La 5 ianuarie 1919, unii dintre susținătorii lui Dmowski (Marian Januszajtis-Żegota ⁠( d ) și Eustachy Sapieha ⁠( d ) ) a încercat o lovitură de stat ⁠( d ) împotriva lui Piłsudski și prim-ministrului Moraczewski, dar nu au reușit. [78]

La 20 februarie 1919, Piłsudski a declarat că va returna puterile sale parlamentului polonez nou-ales (Sejmul). Cu toate acestea, Sejmul a reinstituit funcția sa în Mica Constituție din 1919 ⁠( d ) . Cuvântul „provizoriu” a fost eliminat din titlul său, și Piłsudski avea să ocupe funcția până la 9 decembrie 1922, când Gabriel Narutowicz a fost ales primul președinte al Poloniei. [18]

Inițiativa majoră de politică externă a lui Piłsudski în acest moment a fost o propunere de federație (numită „ Międzymorze ”, care în poloneză înseamnă „Între Mări”, denumită în latină Intermarium, care să se întindă de la Marea Baltică la Marea Neagră), formată din Polonia, Statele Baltice independente, Belarus și Ucraina, [62] emulând întrucâtva Uniunea Polono-Lituaniană dinainte de divizare. [28] [79]

Planul lui Piłsudski a întâmpinat opoziția majorității statelor membre propuse—care au refuzat să renunțe la independența lor dobândită cu greu, precum și din partea Puterilor Aliate, pentru care ar fi fost o schimbare prea îndrăzneață a structurii balanței de putere. [80] Conform istoricului George Sanford ⁠( d ) , în jurul anului 1920 Piłsudski și-a dat seama de nefezabilitatea acestei versiuni a proiectului Intermarium. [81]

În locul unei alianțe unice central- și est-europene, a apărut în curând o serie de conflicte de frontieră, între care Războiul Polono-Ucrainean (1918–1919), Războiul Polono-Lituanian (1920, culminând cu Revolta lui Żeligowski ⁠( d ) ), conflictele de frontieră polono-cehoslovace (început în 1918) și, mai ales, Războiul Polono-Sovietic (1919–1921). [28] Winston Churchill a comentat: „războiul giganților s-a încheiat, au început războaiele pigmeilor.” [82]

Who's Who - Josef Pilsudski

General Josef Klemens Pilsudski (1867-1935), a long-time proponent of the cause of Polish nationalism, led a Polish force which invaded Russia during early August 1914 while favouring an Allied success in the west.

Pilsudski, born in Russian Poland, found himself exiled by the Russians to Siberia for five years from 1887 after campaigning on behalf of the Polish nationalist cause. He nevertheless returned in time at the head of the National Socialist Party and became editor of left-wing newspaper Robotnik.

Having formed a military unit he used it to undertake raids upon banks while at the same time murdering members of the Tsarist police force. In September 1908 Pilsudski and his associates successfully stole some 200,000 roubles from a mail train in Bezdany, which he subsequently used to fund the formation of a fresh revolutionary army.

When war in Europe broke out in early August 1914 Pilsudski seized the opportunity to personally lead Polish troops in an invasion of Russia on 6 August in a loose alliance with the Austrians, although he envisaged Polish independence stemming from an Allied victory in the west combined with a Russian defeat in the east.

With the Russians subsequently ousted from Eastern Poland by the Germans he accepted a position on the Polish Council of State in November 1916 following Poland's 'liberation' from Russia (a state of affairs declared by Germany and Austria-Hungary).

Finding his aims at odds with those of the controlling German authorities Pilsudski tendered his resignation from the Council (and as Minister of War) in March 1917 and was arrested by German forces in July following his repudiation of the German Warsaw Governor Hans von Beseler, and imprisoned until the armistice of November 1918.

Thereafter re-entering political affairs Pilsudski governed Poland for a while as an effective dictator prior to his formal election in February 1919 as its Chief of State he was also made a Marshal.

The following year, 1920, Pilsudski fought against Russian Bolsheviks in the Russo-Polish War and succeeded in driving the latter from Poland following an engagement at the Vistula.

Retiring in 1923 Pilsudski re-emerged three years later and led a coup d'etat, securing renewed power until his death in 1935.

Click here and here to read the Polish Regency Council's announcements regarding Pilsudski's appointment at the head of government. Click here to read Pilsudski's address regarding his immediate post-war plans. Click here to read a French newspaper interview with Pilsudski.

Saturday, 22 August, 2009 Michael Duffy

In WW1 an "ace" was a pilot who scored five confirmed "kills".

- Did you know?

Józef Piłsudski Monument, Warsaw

Jozef Pilsudski was a supreme Polish Army commander, twice Polish Prime Minister, the first marshal and head of the Polish State. Jozef Pilsudski Monument commemorates this popular public figure. The monument was unveiled in August 1995 and designed by a famous Polish sculptor Tadeusz Lodzian.

The statue was cast in Gydnia’s Navy shipyard and for years, there was contemplation and discussions on where to place it. Originally, it was to be placed at Na Rozdrozu Square. Another proposed location was at the Lazienki Park gate. Committee that took responsibility to create the monument strongly put across their proposal to place it in Pilsudskiego Square.

Some felt that it should be moved to a Gdynia pier and place Stanislaw Ostrowski’s monument in the Square. Finally, Jozef Pilsudski Monument found a place at Belvedere in Pilsudskiego Square in front of the Tomb of the Unknown.

This interesting monument is a popular tourist spot frequented by visitors through the year. There are a total of two statues of Pilsudski in Warsaw and this is one of them. The other one is located at the Belvedere Palace.

As Pilsudski statue fondly looks down on the cars parked in front of him, Varsovians affectionately refer to him as the “father of the parking lot”.

Want to visit this sight? Check out these Self-Guided Walking Tours in Warsaw . Alternatively, you can download the mobile app "GPSmyCity: Walks in 1K+ Cities" from iTunes App Store or Google Play. The app turns your mobile device to a personal tour guide and it works offline, so no data plan is needed when traveling abroad.

Further Reading

Pilsudski wrote Joseph Pilsudski: The Memories of a Polish Revolutionary and Soldier (trans. 1931), which deals with his personal experiences prior to 1923. Alexandra Pilsudski, his wife, wrote Memoirs of Madame Pilsudski (1940). The best biography in English is still William Fiddian Reddaway, Marshall Pilsudski (1939). The definitive account of Pilsudski's seizure of power is Joseph Rothschild, Pilsudski's Coup d'Etat (1966). See also M. K. Dziewanowsk, Joseph Pilsudski: A European Federalist, 1918-1922 (1969).

Primary Documents - French Newspaper Interview with Josef Pilsudski, February 1919

With Germany defeated in November 1918 the path was cleared for a newly constructed Polish republic to be established with Allied backing this was duly declared on 10 February 1919. This was however by no means the end of uncertainty for Poland, with the ultimate makeup of Europe yet to be agreed at the Paris Peace Conference, and with military disagreements with Russia, the Ukraine and Czechoslovakia rumbling on.

Click here to read the statement issued by the Polish Regency Council - established by the country's wartime German occupiers - on 11 November 1918 (the date of the armistice) which announced that General Josef Pilsudski, newly freed from German incarceration, was to be appointed to military command of Poland's Army. Click here to read a subsequent decree, issued three days later, in which the Regency Council formally announced its own dissolution in favour of Pilsudski pending assembly elections. Click here to read a statement issued by Pilsudski on the same day in which he outlined his immediate plans.

Click here to read an interview conducted with Pilsudski by a French newspaper in February 1919. Click here to read the text of the U.S. government's formal recognition of the Polish government, by now politically led by Ignace Paderewski (with Pilsudski's blessing while the latter oversaw military matters). Click here to read an address issued by Paderewski in May 1919 in which he summarised events to date at the Paris Peace Conference. Click here to read a statement issued by Paderewski in September 1919 in which he expressed his support for Polish entry into the League of Nations.

Click here to read a statement issued by Herbert Hoover - head of the U.S. reconstruction organisation in Europe - dated August 1919 in which he documented his reservations with regard to the speed with which Poland's economic infrastructure could be rebuilt.

French Newspaper Interview with Josef Pilsudski by Charles Bonnefon, February 1919

Poland has placed at the head of its government the man who suffered most for its cause - a man who was a prisoner in Siberia, who was immured by the Germans in the fortress of Magdeburg, who was arrested for conspiracy in 1887, 1900, and 1917.

Josef Pilsudski is a Socialist and a soldier. In 1894 he founded The Workman, which was printed secretly in Vilna. He organized the Polish Socialist party, and in 1904 started the uprising that drove the Cossacks from part of Warsaw.

But this Lithuanian and son of a great landed proprietor, has devoted himself first and foremost to arousing the national sentiment of the working classes, and no one knows whether his Socialism is a means or an end.

In 1914 Pilsudski fought Russia at the head of a Polish legion, but when the Germans began to win, he changed his camp. His legion, which had already mutinied once, just before the Brusilov offensive, refused to take the oath of allegiance to Germany.

On July 21, 1917, Pilsudski was arrested with his faithful companion, Sosukovski, who is now Assistant Minister of War. On November 10, 1918, after the civil population of Poland had disarmed thirty thousand German soldiers, Pilsudski re-entered Warsaw in triumph.

Since that date he has held the reins of power firmly with that pliable tenacity which is characteristic of him. He likes to employ a sudden change of tactics to defeat his opponents, and even his most intimate friends cannot read his thoughts.

Two cavalrymen with drawn sabres guard the foot of the staircase leading to his apartments. When he presents himself on public occasions, or before the assembled diplomatic corps, a herald precedes him, shouting: "Every one uncover and stand silent before the War Lord of the Most Serene Republic!"

Carefully chosen aides-de-camp throw into relief by their brilliant uniforms and glittering deco rations the sober grey garb of the head of the government. His enemies murmur that he imitates Bonaparte. His friends insist that he emulates Kosciuszko.

One of his boyhood companions said to me: "I place him in the same group with Clemenceau and Foch. He will be the greatest man of reborn Poland." Others mutter that he is an adventurer, an undetected conspirator, a demagogue supporting himself upon the mob.

But while he appears to some people a Louis XI, suspicious and cunning, always on the alert for defence and attack, and to others a charming conversationalist, a profound thinker, a brilliant genius, all agree that he is a man of the highest intellectual ability, with a will of iron.

You can well imagine that my curiosity was piqued by all these characterizations. When I saw him my preconceptions were overthrown in an instant.

He is a large man, at first glance severe in aspect, with eyebrows that overhang his deep-set and piercing eyes like heavy moustaches. His nose is long, and the nostrils are sensitive and mobile. His general aspect inspires you with an impression of honesty and sincerity.

General Josef Pilsudski is the most genial and good-humoured head of a government that I ever met. His conversation overflows with humour and is punctuated by great roars of laughter.

He said to me: "You have come, sir, at a moment unusually serious and decisive for Poland. There are questions which, as the head of the government, I cannot answer just now. For instance, I am unwilling to say what the attitude of Poland will be if the Entente decides either to make peace with the Bolsheviki or to continue the war."

"What I want to state first and most emphatically is that Poland needs to have the decision, whatever it may be, made immediately. The great evil afflicting our country is the fact that the Allies have no clear and definite program. We are left to face this big Eastern question all alone, because Europe does not know what it wants. France and England can afford to wait and make combinations, and see what is going to happen. Possibly that is to their advantage. We Poles are next-door neighbours to Russia. Our success or failure depends on our acting promptly. We have got to decide 'yes' or 'no,' peace or war. We cannot wait any longer."

"Do you think," I inquired, "that a protracted war would ruin Poland?"

Poland's master answered: "What weighs upon us even more heavily than a war is the suffering of the last five years and the accumulation of distress they have brought. Our present military operations are not a serious drain upon us, as we have not been forced to mobilize as many men as would be required in a serious campaign. Our factories and our farms have plenty of labour. We have every confidence in our army. Last winter we were able to test the morale of our soldiers. Lacking equipment, munitions, and almost destitute of supplies for days at a time, they nevertheless fought admirably."

"We are facing a military organization very inferior to yours. Modern equipment does not play a decisive role in our campaign. We have accomplished all that was necessary up to the present by simple manoeuvring. What we lack particularly is railway supplies, so as to concentrate and manoeuvre our troops more rapidly."

"My long experience with the Bolsheviki makes me confident of the future. Their soldiers are poorly commanded, poorly led, and irresolute. Some small advance parties will fight well. The great bulk of the troops behind them are hardly soldiers at all."

"I have studied carefully the tactics and strategy of the Bolsheviki. This is the result of my experiences so far: When upon the defensive the Bolsheviki will fight until evening when night comes they light out. In attacking they will hold out only a few hours. Then their morale is exhausted and they relax their efforts. Their troops are very poor in manoeuvring. So, in all honesty, I do not consider these forces formidable although German officers are instructing them and draw up the plans of their general staff."

"But how about Kolchak?" I objected.

A loud burst of laughter was my answer. "Kolchak was still worse. His army was made up of officers without soldiers, or mercenaries without patriotism. Over and above that, it was miserably organized. His advance guard fought well, but the rank and file of his forces were even worse than the Bolsheviki."

"Neither do I fear the Germans just at present. A little later they will be a terrible danger. I was greatly disturbed over the German concentration in Courland. I know that their troops were well armed, well organized, and provided with everything. But these forces lacked confidence and enthusiasm."

"So we saw the Letts, poorly equipped, scantily provided with munitions, with no artillery except two little batteries, successfully resist and defeat these great warriors. That is inexplicable, unless you assume that the Germans lack morale. They have been defeated. The oppression of defeat still weighs them down."

"And, with all due respect to Ludendorff and Hofmann, and all those gentlemen who hope to restore the monarchy in their own country by restoring the monarchy in Russia, I am convinced that the Germans will not fight the Bolsheviki. They are thoroughly war weary. They would lie down under the task."

"You have just come from Vilna, General. Would you tell me your impression of the trip?"

The face of Poland's chief magistrate became fairly radiant: "Oh, as for me, I am a child of that country. Every one has known me all his life, and is fond of me. I am their local pride out there. They received me at Vilna like the leading local citizen, who has been the honour of the city."

"Are there as many Jews in Vilna as they say?"

"Their number is greatly diminished. Before the war Vilna contained 200,000 inhabitants. Since then they have joined all the suburban districts to the city proper. In spite of this extension it has not more than 120,000 people today. Many Jews have gone away."

"What is your policy toward White Russia, Lithuania, and the Ukraine?"

"I am a practical man, without preconceived plans and theories. I confine myself to figuring out the means at my disposal in advance, and applying them to the best of my ability to the purpose I seek. The wishes of the people in the territories we have occupied are, in my mind, the only rule to go on."

"I would not for all the world encourage Poland's occupying great regions filled with people at heart hostile. History has taught us Poles that in the long run such agglomerations of discordant elements are dangerous. Look at western Russia! When a country like Poland is in the process of restoration we must not load ourselves with costly embarrassments."

"We have carried liberty to these unhappy countries at the point of the bayonet. It is a liberty without conditions. I know perfectly well that many Poles do not agree with me. They interpret the opposition which certain of our neighbours show to becoming Poles to their 'mental errors and their evil hearts.'"

"Some of our patriots say these people are Poles without knowing it. That is just what the Russians and the Germans used to say about us. They used to ascribe our Polish hatred of Russia and Germany to our 'stupid brains and our evil hearts.'"

"I shall esteem it my greatest honour as a statesman and a soldier to have brought liberty to the peoples who are our neighbours. I know the historical ties that unite them with us. I know these ties were broken in places by the partition of Poland but it is my first wish to efface every trace of that partition by liberating these oppressed nations. However, attach them to Poland by force? Never in the world! That would be to substitute the violence of today for the violence of yesterday."

Source: Source Records of the Great War, Vol. VII, ed. Charles F. Horne, National Alumni 1923

Saturday, 22 August, 2009 Michael Duffy

The Parados was the side of a trench farthest from the enemy.

- Did you know?

Watch the video: Pilsudski And Polish Cabinet Ministers 1926